Cesta křesťanského života

Zdá se, že v životě se nám nabízí mnoho cest, po kterých se můžeme dát. Ve své podstatě však existují pouze cesty dvě: cesta, která vede k Bohu a cesta, která se s ním míjí. Ale rovněž v rámci cesty k Bohu si můžeme zvolit různé „jízdní“ pruhy, které nás však dříve nebo později mohou dovést k odbočce, která nás ze zvolené cesty může vyvést.

Jsem katolický teolog, asistent pro duchovní péči v Diecézní charitě Brno. Ve svém životě se inspiruji učením svatého Josemaríi Escrivy de Balaguer, učitele laické spirituality a inspirátora teologického chápání všedního života.

Aby se to nestalo, musíme se dobře orientovat v hlavní zásadě křesťanského duchovního života: Víme, že abychom viděli Boha tváří v tvář, musíme zemřít. Stejné pravidlo platí i pro náš vnitřní život. Abychom dokázali poznávat Ježíše ve světle víry, musíme se učit umírat sami sobě už na tomto světě. K tomu, abychom to dokázali, je ovšem nutné dát našemu životu nadpřirozený smysl. Tento nadpřirozený smysl může našemu životu poskytnout pouze kříž.

Zní to trochu výhrůžně, ale není to takové, jak se nám to může na první pohled jevit. Každého z nás určitě trápí různé potíže, s nimiž se potýkáme, naříkáme nad nimi a s kterými si nevíme rady. Mohou to být potíže přímo naše nebo potíže našich blízkých. Tyto potíže máme tak jako tak. Můžeme se k nim postavit dvojím způsobem: Buď je s sebou vláčet jako kouli na noze nebo je postavit do světla víry a uvidět je jako prostředek vlastního posvěcení, tedy cesty k přijetí Božího života.

Jakou podobu může mít kříž? Nemusí jít o nic velkého. Mohou to být běžné každodenní události: Co nás každý den stojí největší úsilí, ubíjející koloběh každého dne, co nám vadí na lidech okolo nás, naše vlastní chyby, nemoci apod.

Nejúčinnější je vzpomenout si hned ráno a při ranní modlitbě říci Bohu, že všechny těžkosti dne chci spojit s Ježíšovým křížem, abych tím pomohl lidem, které mám rád a na nichž mi záleží, a tak přispěl k jejich spáse.