Ruská duša a ruská geopolitika

Ruská duša

Nikolaj Berďajev je významný ruský kresťanský filozof, ktorý kolísal medzi sympatiami ku pravosláviu a katolicizmu. Prešiel viacerými ideovými zmenami, napríklad od príklonu ku marxizmu až odpor voči komunizmu. Bol deportovaný zo Sovietskeho zväzu na slávnom parníku filozofov. Jeho myšlienky mali v Rusku vždy ohlas a je známe, že veľmi oslovujú  aj Putina. Nasledujúce riadky sú  z úvodu jeho dlhšej eseje Ruská duša (napísanej pravdepodobne počas prvej svetovej vojny alebo tesne po nej). Text dokumentuje ako je neustále živá myšlienka o výnimočnosti ruskej duše a mystickej predurčenosti Ruska k historickemu poslaniu v ľudských dejinách.

Světová válka položila velmi ostře otázku ruského národního vědomí. Ruské národní myšlení pociťuje potřebu a povinnost rozluštit hádanku Ruska, pochopit jeho ideu, určit jeho úkoly a místo ve světě. Všichni v tento světově významný okamžik cítí, že Rusko stojí před velkými a světovými úkoly. Tento hluboký pocit je však doprovázen vědomím neurčitosti, takřka neurčitelnosti těchto úkolů. Už odedávna tu byla předtucha, že Rusko je předurčeno k něčemu velkému, že Rusko je zvláštní země, která se nepodobá žádné zemi na světě. Ruské národní myšlení se kojilo pocitem Boží vyvolenosti a božského poslání Ruska. To vše pramení ze staré myšlenky o Moskvě jako třetím Římu, přes slavjanofily k Dostojevskému, Vladimiru Solovjovovi a k současným neoslavjanofilům. Na idejích tohoto řádu utkvělo hodně falše a lži, ale zrcadlilo se v nich i cosi vskutku národního, původně ruského. Není možné, aby člověk po celý život cítil jakési zvláštní a velké poslání a ostře si je uvědomoval v časech největšího duchovního vzepětí, není-li k ničemu významnému vyvolen ani oředurčen.  Biologicky je to vyloučené. Není to možné ani v životě celého národa. Rusko ještě nehrálo v životě světa dominantní úlohu, ještě doopravdy nevstoupilo do života europského lidstva. Velké Rusko stále zůstávalo osamělou provincií světovou a evropskou, jeho duchovní život byl izolovaný a uzavřený. Svět ješte Rusko nezná, zvrácené vnímá jeho obraz a soud o něm jen zběžně a povrchně. Duchovní sily Ruska nejsou ještě v kulturním životě evropského lidstva imanentní. Rusko ještě stále zůstává zcela transcedentním, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím. I Tolstoj a Dostojevskij poutají západního kulturního člověka spíše jako exotická postavy, které jsou pro něho nezvykle ostré. Mnoho lidí na Západě k sobě poutá tajemná hlubina ruského Východu. Ale ještě nenastala doba, která by uznala, že duchovní život křesťanského Východu je rovnoprávný s duchovním životem Západu. Na Západě ještě nepocítili, že duchovní síly Ruska mohou určovat a přetvářet duchovní život Západu, že Tolstoj a Dostojevskij vystřídají vládce myšleni Západu právě kvůli němu samotnému a uvnitř něho. Ruský stát je už dávno uznáván jako velmoc, se kterou musejí počítat všechny státy světa a která hraje významnou roli v mezinárodní politice. Ale duchovní kultura Ruska — ono životní jádro, jehož je sama státnost jen povrchní slupkou, velmocenské postavení ve světě zdaleka nezaujímá. Duch Ruska ještě nemůže národům diktovat ty podmínky, které může diktovat ruská diplomacie. Slovanská rasa ještě ve světě nezaujala ty pozice, které má rasa latinská a germánská. Právě to se musí po této velké válce, která ukázala nebývalé historické přiblížení a prostoupeni východního a západního lidstva, zásadně změnit. Velké válečné střetnutí musí vést k velkému spojení Východu a Západu. Tvořivý duch Ruska zaujme v duchovním koncertu svéta velmocenskou pozici.

To, co se dělo v nitru ruského ducha, ztratí svou provinčnost, osamělost a uzavřenost a stane se světovým a všelidským, nikoliv jenom východním, ale i západním. Pro toto poslání potenciální duchovní sily Ruska už dávno dozrály. Válka roku 1914 spojí evropský Východ s evropským Západem a uvede Rusko do víru světového dění mnohem hlouběji a silněji než válka roku 1812. liž nyní lze předvídat, že v důsledku této války se Rusko stane definitivně Evropou v takové míře, v jaké Evropa uzná duchovní vliv Ruska na svůj vnitřní život. Odbije hodina světových dějin, kdy se slovanská rasa v čele s Ruskem pocítí povolána k dominantní úloze v životě lidstva. Pokročilá germánská rasa se vyčerpá v militaristickém imperialismu. Vyvolenost Slovanstva pociťovala i řada lidí na Západě. Uskutečnění světového poslání Ruska však nelze přenechat svévoli živelných dějinných sil. Nezbytné je tvůrčí úsilí národního rozumu a národní vůle. A jestliže národy Západu budou nakonec nuceny uvidět toto jedinou tvář Ruska a uznat jeho poslání, bude ještě nejasné, zda my sami si uvědomíme, co vlastně Rusko je a k čemu je vyvoleno. Pro nás samotné zůstává Rusko nerozluštěnou hádankou. Rusko je protikladné, antinomické. Duši Ruska nelze postihnout žádnými doktrínami.

Ruská geopolitika alebo „Národ je všetko, jednotlivec nič“

Alexander Dugin je ruský politik, publicista, politológ, sociológ, filozof. Je ideológ tzv. eurasijského hnutia.. Duginova ideológia je  ťažko  popísateľná. Je založená na idei konzervatívnej revolúcie, ruskom nacionalizme, militarizme, antiliberalizme, antiamerikanizme miešanom s marxizmom a ďalšími vplyvmi. Táto ideológia má metafyzický a mystický rozmer. Často je označovaná za neofašistickú. Dugin je moderný nástupca ruského filozofa, antiboľševika a militaristu  I. Iljina, ktorého Putin obdivuje a jeho pozostatky dal dokonca doviesť zo Švajčiarska do Ruska. O vplyve Dugina a jeho filozofie na Putina sa vedú spory. Niektorí tvrdia, že je jeho dvorným filozofom, iní zase, že Kremľu slúži ako šaso.

Nasledujúci text  je vytvorený na základe Duginovej knihy Geopolitika a pokúša sa charakterizovať jeho pohľad na svet a riešenia, ktoré navrhuje.

Gorbačovove roky (1985-1991) predstavujú v Duginových očiach jednu z najkrutejších geopolitických porážok v tisícročnej histórii Ruska, Eurázie a ZSSR. ZSSR sa neočakávane „ocitol v takmer rovnakej situácii ako povojnové Nemecko – jeho svetový vplyv sa zmenšil na nulu, jeho územie sa prudko zmenšilo, jeho hospodárstvo a sociálna sféra sa zredukovali na ruiny“.

Dugin verí, že atlanticisti (najmä Spojené štáty americké) vedome plánovali pád Varšavskej zmluvy a ZSSR. "The Heartland je preto povinný splatiť Sea Power tou istou mincou". Cieľom, ako to vidí Dugin, je resuscitovať a oživiť Euráziu/Rusko po takmer fatálnych geopolitických úderoch, ktoré absorbovala v rokoch 1989 až 1991.

Ako môže oživené euroázijsko-ruské impérium spôsobiť „geopolitickú porážku USA“ ? „Základom geopolitickej konštrukcie tohto [euroázijského] impéria,“ píše Dugin, „musí byť jeden základný princíp – princíp „spoločného nepriateľa“. Negácia atlanticizmu, odmietnutie strategickej kontroly Spojených štátov a odmietnutie nadradenosti ekonomických, liberálnych trhových hodnôt – to predstavuje spoločný civilizačný základ.

Odkiaľ a kam má siahať nové impérium? Od Dublina po Vladivostok. V jeho západnej časti by bol silný germánsky vplyv, ale celá Európa musí byť finlandizovaná, čiže zbavená vojenskej moci. Čo sa tým dosiahne?

 Dosiahne sa tým atraktívny základ pre iný model vlády, pre nedemokratický model. Tu sa eurázianizmus mimoriadne hodí. Ponúka nasledovné: autoritársky-charizmatický (autokratický) model; nesebecká a asketická služba režimu ako najvyššia forma odvahy (syndróm mesiášskej veľmoci); súhlas etnických a náboženských menšín hrať podriadenú úlohu; a imperiálna xenofóbia.

Ako sa to dosiahne? Dugin sa primárne nezameriava na vojenské prostriedky ako spôsob dosiahnutia ruskej dominancie nad Euráziou; skôr obhajuje pomerne sofistikovaný program podvracania, destabilizácie a dezinformácií, ktorý vedú ruské špeciálne služby, podporované tvrdým, tvrdohlavým využívaním ruského plynu, ropy a bohatstva prírodných zdrojov na nátlak a šikanovanie iných krajín, aby sa podriadili vôli Ruska. Dugin sa očividne vojny nebojí ani v najmenšom, no svoje geopolitické ciele by najradšej dosiahol bez toho, aby sa k nim uchýlil.

Dugin zdôrazňuje, že súčasná Ruská federácia, ktorá sa objavila v roku 1991 spod trosiek ZSSR, nie je plnohodnotným štátom, ale skôr „prechodným útvarom v širokom a dynamickom globálnom geopolitickom procese“. Nové štáty, ktoré vznikli v priestore bývalého Sovietskeho zväzu, tiež nemajú, s jedinou výnimkou Arménska, žiadne znaky autentickej štátnosti. Namiesto toho predstavujú umelé, efemérne politické konštrukty.

Naproti tomu etnickí Rusi sú vnímaní ako „nositelia jedinečnej civilizácie“. Rusi sú mesiášsky národ, ktorý má „univerzálny, celoľudský význam“.

Jedným zo spôsobov, ako Rusko bude môcť obrátiť ostatné štáty proti atlanticizmu, bude dômyselné využitie nerastného bohatstva krajiny. „V počiatočnej fáze [boja proti atlanticizmu],“ píše Dugin, „Rusko môže ponúknuť svojim potenciálnym partnerom na Východe a Západe svoje zdroje ako kompenzáciu za zhoršenie ich vzťahov s USA“. Aby sa Anakonda (tak Dugin nazýva USA) uvoľnila z pobrežia Eurázie, musí na ňu neúnavne zaútočiť na jej domovskom území, na jej vlastnej pologuli a v celej Eurázii. „Všetky úrovne geopolitického tlaku,“ nalieha Dugin, „musia byť aktivované súčasne“.

V kľúčovej otázke Ukrajiny Dugin zdôrazňuje: „Ukrajina ako štát nemá žiadny geopolitický význam. Nemá žiadny osobitný kultúrny import ani univerzálny význam, žiadnu geografickú jedinečnosť, žiadnu etnickú výlučnosť“. „Ukrajina ako nezávislý štát s určitými územnými ambíciami,“ varuje, „predstavuje obrovské nebezpečenstvo pre celú Euráziu a bez vyriešenia ukrajinského problému je vo všeobecnosti nezmyselné hovoriť o kontinentálnej politike“. A dodáva, že „[S]závislá existencia Ukrajiny (najmä v rámci jej súčasných hraníc) môže mať zmysel len ako ‚sanitárny kordón‘“.

Dugin špekuluje, že trom krajným západným regiónom Ukrajiny – Volyni, Galícii a Zakarpatsku – husto osídleným uniatmi a inými katolíkmi, by mohlo byť povolené vytvoriť nezávislú „západnú ukrajinskú federáciu“. Táto oblasť však za žiadnych okolností nesmie spadať pod kontrolu atlanticistov.

Úvaha: nie, nie je isté, že súčasné dianie na Ukrajine je motivované myslením týchto dvoch ruských filozofov. Ale zhoda ich myšlienok a súčasného diania je obrovská a asi nie je sporné, že takéto myšlienky v nejakej alebo podobnej miere zdieľa nemalá časť ruskej spoločnosti ako aj vládnuca elita a prezident Putin.