Sekty a náboženské hnutí

2.2. Etymologie pojmu sekta.

   Tento pojem je odvozen z latinského secta tj. způsob života a to je odvozeno z latinského slovesa sequi – sledovat, následovat a taky secare – sekat, oddělovat. V současné době to znamená kult. Je to pojem, který v původním smyslu slova označuje náboženskou anebo politickou skupinu, která se odloučila z většího skupinového celku. Pravdou pořád zůstává, že také sekty mohou mít s původní skupinou hodně společného v oblasti zásad ale taky hodně odlišného. Třeba Svědkové Jehovovy neslaví Vánoce, Velikonoce a ani narozeniny. Pokud to budu interpretovat na rovině křesťanské, tak výrazem sekta bývá označená skupina, která odmítá třeba u nás na Slovensku preferovaný směr křesťanstva (např. Letniční hnutí) anebo je celkem mimo křesťanská např. Hinduizmus, Budhizmus. Pojem sekta se rozšířil i v křesťanské teologii vlivem latinského překladu Bible a nabral význam skupiny oddělené od Církvi, římskokatolické v tomhle smyslu slova. A to kvůli tomu, že každá sekta má v podstatě heretické učení čili nesprávné, anebo taky neoprávněně nakládá se svátostmi anebo dokonce podléhá církevně neschválené autoritě.

   Sekta může být i politická skupina i náboženská, která má jisté charakteristické črty a jsou to tyto: autoritu na čele, uzavřenost, fanatizmus, nesnášenlivost a selekce informací. Ve 20. století se pojem sekta stal taky sociologickým pojmem, a to v důsledků rozdílů mezi původním náboženským společenstvím a od něho oddělenou menšinou (sektou). Jednou z črt sekty je, že vztahy lidí s okolím, kteří jsou v ní se vyznačují především konflikty.

3.3. Znaky sekty podle Hummela (1997).

3.3.1. Kult osobnosti.

   V každé sektě dominuje její zakladatel, či vůdce, osvícený mistr, mesiáš, nejlepší terapeut na světě, který má vždy a ve všem pravdu. Proč? Protože má trvalé zjevení. Vodce se vymyká tím, že má nad skupinou neomezenou moc a požaduje od všech členů sekty oddanost, bezvýhradnou věrnost.

„Zkušenost spásy přicházející už teď je často vázána na zakladatele nového náboženství. U něho jde obvykle o náboženskou osobnost (často je to žena) charizmatickou, extatickou anebo nadanou léčitelskými schopnostmi. Fascinace zakladatele je přitom většinou důležitější než slova, které říká.[1]“

„Vůdce sekty často charakterizuje paranoie, mystická pseudozkušenost a sexuální perverznost. Pokud jde o patologii způsobenou sektářskou manipulací, projevuje se formou kolektivní hysterie, transu a samovraždy. Mentální manipulace vede jednotlivce k depresivním jevům, neurotickému správání, psychickým poruchám. Závislost od sekty se považuje za návykovou poruchu.[2]“

3.3.2. Exkluzivita.

   Takováto skupina si dělá nárok na spásu. Výrazná charakteristika je nekritické přijímání nauky spojené s podceňováním rozumových schopností, a to vzniká tak, že kladou jednoduché odpovědi na poměrně složité otázky. Proč? Protože jsou zkrátka lehce zapamatovatelné poučky, které lze vždy a všude použít.

3.3.3. Struktury vyznačující se závislostí.

  Organizační struktura sektářské skupiny je hierarchická, autoritářská, ale někdy může být až totalitní a děsivé je to, že vede přímo k závislosti na tomhle člověku. Vzhledem na program sekty třeba Hare Krišna anebo Svědků Jehovových se využívá taktická psychická manipulace.

3.3.4. Zárodky konfliktů.

   Kontakt s okolitým světem se může omezovat na jedinou aktivitu a tou je propagace sekty. V členech každé sekty se psychologicky živý pocit nepochopení a pronásledování okolím. Svět se démonizuje a jenom členská základna tj. sekta se oslavuje. Můj soused je členem Svědků Jehovových a mohu potvrdit, že s okolím má konflikty i se mnou je vyvolával, čili tím pádem i s ostatními.

4.4. Motivace vstupu do sekty a jejich rozmach.

   V naší kultuře i společnosti je postoj k novým náboženským společenstvím je ve velké míře negativní. Všeobecně vládne mínění, že vliv sekt je negativní. Ale mladé generaci se tenhle vliv nezdá tak špatný či až tak moc závažný, protože ty rozdíly mezi sektou a náboženstvím se jim zdají banální. Velice často je osloví netradičnost v učení dané sekty, která dává najevo klamlivé pozitiva a zakrývá negativní skutečnosti.[3]

   O nových náboženských hnutích můžeme říci, že vznikají z touhy člověka po takovém způsobu života, který by byl pro něho důležitý a podstatný. Některé členy láká tradice, starobylost, ale pro mnohé je ponoření se do tradicí složitý proces, kvůli myšlenkové či jazykové náročnosti, ale především taky kvůli pocitu, že to, co je tradiční nemůže být v současní době aktuální. „A proto jsou vyhledávané nové, často exotické a neobvyklé náboženské ideje a cesty k duchovní spáse. Náboženský obraz světa je tedy atraktivní, a dokonce je z vícero důvodů atraktivnější jako např. před dvadseti lety.“[4]

   Podle M. Vágnerové může být motivace vstupu do sekty různá. Jde především o potřebu jistoty, potřebu někam patřit. Ze začátku jsou to pro nováčka odměny a pochvaly před skupinou, vyzdvihování pozitivních vlastností nového člena, ujišťování, že udělal velice správný krok ve svém životě a tím si uspokojuje potřebu vlastní významnosti a emocionálního přijetí. Nový člen nabývá vstupem většího osobního významu. „A taky ze začátku se sekta jeví jako nejlepší řešení problémů daného jedince, protože nikdo jiný mu nenabízí lepší a rychlejší řešení než daná sekta. Takhle citově zmaten je člověk se lépe dostane pod vliv sekty. Protože tehdy je člověk nejzranitelnější, když hledá cestu ve svém životě na řešení svého problému, protože je bezradný a pak nastupuje sekta jako řešení všech jeho problémů, protože se tam taky cítí příjemně, každý o něho jeví zájem, najednou má hodně přátel, kteří se o něho zajímají a tak se jeho osobnost stává centrem pozornosti a to je právě to, po čem touží každý z nás, hlavně v těžkých chvílích života. A to je ta chvíle kdy jedinec spravil první krok k závislosti na sektě.[5]“V první řade je však potřeba mladé lidi demotivovat k vstupu do sekty a to my křesťané můžeme svojí pastorační a misijní činností, a taky poukazováním na všechny možné negativa, co členství v sektě sebou přináší. Je to náročná cesta, ale je potřeba dělat taky misijní činnost a nebýt vůči lidem ve svém okolí, kteří nějaké sektě podlehly lhostejní. Je potřeba je zaujmout stejně tak jako je zaujala sekta.

4.4.1. Oslovení sektářů.

   „ Po prvním kontaktu začíná proces systematického zpracovávání potencionálních členů, které můžeme definovat jako psychologickou manipulaci. Z hlediska sociální psychologie je psychická manipulace působení na kognitivní, emocionální a konativní aspekty lidské psychiky, které postupně vedou k proměně osobnosti manipulovaného jedince.[6]“

   Jakmile se sektář potká s člověkem, kterého chce získat pro sebe, tak se snaží vybudovat si důvěru a hlavně apeluje především na nedostatky osloveného člověka např.mu klade otázky typu: „ Jste šťastný?“. A tím vlastě dělá svojí misii a nabídne svoji cestu k úplnému štěstí, kterou zná a zprostředkuje pouze jeho kult, jeho organizace, či jeho skupina lidí. Odvolává se přitom na velice významného zakladatele, který má spasit svět. Hlavně jehovisté si počínají šikovně a snaží se oběť pozvat na nějakou zajímavou přednášku anebo třeba jiné setkání. Členové sekty také operují s termíny „křesťanský, vědecký anebo terapeutický a myslí tím svého zakladatele, přičemž pravda je úplně jinde. Citují třeba citáty z Bible, tak to dělal i můj soused, jehovista, anebo nabídl zdarma Bibli a další brožury.[7]

5.5. Rozdíl mezi sektou a Církví dle Maxe Kašparů v knize Křesťan a sekty.

  „Ty které označujeme jako sektáře, toto nerádi slyší. Podívejme se na rozdíl mezi filosofií a ideologií?[8]“ Tuto otázku si v dnešní době kladou lidé velice často čili je moc aktuální.

„Filozofie je otevřený systém, kde může vstoupit každá nauka. Celá filosofie je bohatá proto, že jsou v ní zastoupené nejdůležitější názory: teistické, deistické, materialistické, idealistické. Filozofie je však tak otevřená, že pojme všechny názory. Do filozofie může vstoupit každý názor.[9]“

„Ideologie je uzavřený systém. Do tohoto systému může vstoupit jenom něco. To, co je platné oné ideologii[10].“ Tak třeba příklad s komunismem. V tomhle systému se nemohla objevit jiná myšlenka, jako byla Leninovsko – Brežněvská. Pokud někdo řekl jinou myšlenku, hoc byl i členem Komunistické strany – tak to byl revizionista, protože řekl něco co do systému nemohlo vstoupit. To je tedy rozdíl mezi filozofií a ideologií. Stejně lze vidět rozdíl mezi Církví a sektou.

V římskokatolické Církvi můžeme diskutovat o všem.

V sektě se nesmí o ničem diskutovat. V sektě se musí mluvit pouze o něčem, protože tam existuje jenom řízený rozhovor. Jsou předem určená témata dialogů.

   Stejně můžeme vidět rozdíl mezi Církví a klerikalizmem.

Církev byla a je otevřená každému názoru. S některým názorem nesouhlasí, s jiným ano. V dějinách Církve se objevily nestoriáni, arianismus a také jansenismus, ale vždy se o myšlenkách těchto proudů diskutovalo, ale nakonec byly vyloučené, protože odporovaly základní biblické zvěsti a byly cizorodé tradici a křesťanskému smýšlení.

„Klerikalismus se sice zahaluje jakýmsi náboženským pláštěm, ale nepřipouští opačný názor.[11]“

6.6. Psychická manipulace v sektách podle Stevena Haasana.

   „…rozumíme psychickou manipulací myšlenkový systém, který vede k rozpadu lidské identity (víra, chování, způsob myšlení a cítění) a nahrazuje ji identitou novou. Ve většině případů je tato nová identita něčím, proti čemu by původní lidské já ostře protestovalo, kdyby předem vědělo, oč jde.[12]“

   V současné době jestvuje mnoho technik psychické manipulace. Třeba Moonova sekta manipuluje názory lidí, protože mají jak uvnitř, tak venku silný antikomunismus. Moonisté usuzují, že křesťané a obyvatelé nekomunistického světa zápasí na život a na smrt v boji se satanskými silami materialistického komunismu. Je to takzvaná Církev sjednocení, které zakladatel pan Sun Myung Moon se považoval za nového mesiáše, posláním, kterého bylo založit nové „království“ na Zemi. Jeho představa má korejský charakter.

7.7. Závěr.

Na závěr bych uvedla slova psychologa Stephena Josephas, Ed.D. se, kterými se plně ztotožňuji: „Každý, kdo byl svědkem, jak se jeho příbuzný či přítel nezadržitelně propadá do izolovaného a odtažitého světa kultů, zná rozsah a rychlost těchto katastrofických událostí. Málokdo však chápe metody, jakými pracují jejich vůdci. Steve Haasan to zná z vlastní zkušenosti. Pomocí názorných příkladů a analýzy se v jeho knize Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů konečně dozvídáme, jak kulty pracují a jak máme sebe a své blízké před nimi chránit.“

Z další knihy, kterou jsem si vzala jako námět na inspiraci při psaní této seminární práce o sektách a nových náboženských hnutích je kniha s názvem Tak mnoho cest od p.A.P. Tycha, který zde uvádí velice mě oslovující proslov: „Všechny cesty, které vedou k Bohu, jsou správné. Uvědomíme – li si, že není až tak důležitá cesta samotná, jako spíše její směr a cíl, máme napůl vyhráno.“ Tyto jeho slova hovoří za všechno podstatné, co je společné všem náboženstvím, a to je zapsáno v indických védántách.

Seznam literatury:

Haasan, Steven: Jak čelit psychické manipulaci. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. 1994. Přel. J. Čulík. 271 s. ISBN 80-85880-03-2.

Hrabal, F.R.: Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností.

Kašparů, Max: Kresťan a sekty. Banská Bystrica: Diecézne katechetické centrum, 2002. Zborník prednášok z diecézních katecheticko-metodických dní Sielnica, 60 s. ISBN 80-85155-29-X.

Nové náboženské hnutia, sekty a alternatívna spiritualita v kontexte postmoderny. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2010. 634s., ISBN 978-80-555-0190-1.

Stríženec, Michal: Súčasná psychológia náboženství. Bratislava: Iris. 2001.237s. 1.vyd. ISBN  80-88778-33-6.

Tycho, A.P.: Tak mnoho cest. Příručka náboženství, sektách, New Age a nových duchovních směrech. Olomouc: Spolek moravských nakladatelů. 2001. 301 s. ISBN 80-238-7253-2.

Vágnerová, Marie: Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. 2008. 4.vyd. rozšíř. a propracované, 878s. ISBN 978-80-7367-414-4.

Waldenfels, Hans: Světová náboženství jako odpovědi na otázku smyslu života a světa. Praha: Zvon, 1992. Přel. Karel Šprunk, 63s. ISBN 80-7113-062-1.