Být mimo společenství s Bohem aneb několik slov o hříchu

První křesťané používali pro to, čemu my říkáme hřích řecké slovo hamartia, což znamená sejít z cesty, minout se s cílem nebo osudová chyba. Jde spíše o záležitost existenciální než etickou. Etický rozměr vychází z potřeby opravovat narušenou existenci.

Každý člověk má v životě své místo. Někam směřuje. Ráno se probudíme a musíme odejít z domu do práce, do školy, k lékaři... Když si spleteme cestu, nedojdeme tam, kam máme a tak se může stát, že budeme buď celý den, nebo alespoň nějakou dobu, bezcílně a zmateně chodit po místě, kde jsme původně být neměli, než najdeme správnou cestu. Ztratili jsme se.

Tak, jako každý den má svůj cíl, tak také má svůj cíl celý náš život. Jdeme životem a na konci této cesty čeká Bůh. S Bohem se však můžeme minout stejně, jako se můžeme minout se zaměstnáním. Můžeme se Bohu ztratit.

To se může stát tehdy, když začneme dělat něco špatně. Například začneme být zlí na lidi kolem sebe, můžeme zalhat, něco ukrást, někoho nemít rádi, neuposlechnout apod. Jestliže to budeme takto dělat častěji, zvykneme si na to a takové chování a jednání se stane součástí našeho života. Takovýmto způsobem se Bohu ztratíme. Ocitneme se na cestě, která k Bohu nevede.

Taková cesta vede na místo, kde se nám nebude líbit, kde nebudeme šťastní, protože to bude místo, které není pro nás určeno.

Ono někdy může být příjemné jen tak se bezcílně někudy toulat a nemít žádné povinnosti. Je to lákavé. Za nějakou dobu bychom však zjistili, že je to nuda, a že se nám to už nelíbí. Po nějaké době by se i takto původně příjemná věc mohla stát zdrojem nespokojenosti.