Příběh kněží Jana Buly a Václava Drboly nás učí nadpřirozenému nadhledu

Můžeme se porozhlédnout, opravit směr, jímž kráčíme a také načerpat nové síly a inspiraci. Je to nabídka, šance, kterou někdo využije a někdo jiný si jí ani nevšimne.

O minulém víkendu tuto roli splnila událost významná zvláštním způsobem. V Brně byli blahořečeni dva kněží, kteří se stali oběťmi ve známém babickém případu. Tento případ byl tak významný a známý, že mu tvůrci komunistického televizního seriálu Třicet případů majora Zemana věnovali hned dva díly: Vrah se skrývá v poli a Plánice. Nechci se rozepisovat o tom, co se tehdy stalo, protože je to popsáno jinde. Chci se pouze podělit o svoje myšlenky, které mě napadly v průběhu příprav na toto blahořečení.

Především je to vědomí jakési relativity pozemských skutečností a absolutnosti Boží existence a jeho bytí nade vším a ve všem. Toto vědomí dobře vyjadřují slova svatého Josemaríi Escrivy de Balaguer, když říká, že „hříšníci mají svoji hodinu a Bůh má svoji věčnost“. V padesátých letech, i potom v dalších letech komunismu, to všechno mohlo vypadat velmi bezvýchodně, protože zlo dokáže takový dojem vytvořit hodně snadno. Je to tak proto, že my lidé jsme ponořeni do doby, v níž žijeme, do atmosféry, která nás obklopuje, a jen velice těžko se dokážeme podívat na věci a události z nadhledu. Někdy se to zdá přímo nemožné.

A přesto stačilo několik desítek let a kněžím, kteří byli vystaveni velikému utrpení a společenskému zneuctění, je přiznána úcta, kterou chceme vyjádřit, že jsou, navzdory všemu, v Boží blízkosti a mohou se stát našimi pomocníky a přáteli. Zde považuji za nutné zdůraznit, že tato úcta jim byla přiznána na základě velmi detailního a přísného šetření jejich životů, protože církev si nemůže v této věci dovolit žádný omyl.

Další skutečností, která mě oslovila, bylo pojetí celé slavnosti a podíl mladých lidí na její realizaci. Brněnský biskup Pavel Konzbul svěřil celou organizaci mladým lidem a výsledek, nebojím se to říci, byl impozantní. To svědčí o jedné věci. V naší společnosti i v církvi máme spoustu mladých schopných lidí. Je jenom třeba najít odvahu a svěřit jim zodpovědnost. A to náš pan biskup dokázal, za což mu náleží velký dík.

Náš život zde na zemi podléhá zákonu času, takže se dá očekávat, že půjde dál. To je ale další rozměr poselství celého příběhu. Nic z toho, co prožíváme, není definitivní a je na nás, z jaké perspektivy se stavíme k událostem, které jdou kolem nás, nebo je jsme nuceni prožívat. To, co dnes je, za nějakou dobu nebude. Co ale zůstane, je náš postoj, s jakým jsme je prožívali. Blahoslavení mučedníci Jan Bula a Václav Drbola vyřešili úkol svých životů dobře, i když to tak nemuselo vypadat. Dobře ho vyřešili proto, že v chaosu tehdejší doby se nechali vést Bohem. Toto je výzva pro nás, kteří kráčíme životem v této době. Ne vždy nám musí být všechno jasné, i dnes je kolem nás hodně zmatku. Když se ale budeme dívat na Boha, na to, kam nás vede skrze církev, nezabloudíme, dojdeme do jeho náruče, a tak se staneme pomocníky a přáteli mnoha dalších lidí, kteří přijdou po nás.