Jistota pro nejistou dobu

Dá se říci, že jsem vždycky ve svém životě tíhl ke konzervativnímu vidění světa. V mládí jsem si to tak neuvědomoval, protože  jsem vlastně ani nevěděl, že takové nějaké dělení existuje. Ani po revoluci jsem to nevnímal. Až postupem doby. V určité chvíli jsem si začal uvědomovat, že dělení na konzervativní a liberální má svoje opodstatnění v občanské společnosti, ale není právě šťastné v církvi, protože s sebou vláčí politickou zátěž. Církev díky tomu přestáváme vidět jako společenství Božího lidu a Kristovo tělo, a začínáme ji vnímat spíše jako instituci, v níž spolu soupeří dvě strany o moc a vliv, což je zhoubné. Navíc se v církvi prolínají hodnoty, které bychom mohli nazvat konzervativními i liberálními.

Přesto však nelze popřít jednu skutečnost, která se zdá být očividná, nebo to tak alespoň donedávna bylo. Konzervativní vidění světa je křesťanství blíže než vidění liberální. Je to tak proto, že liberalismus má sklon měnit svět do větších hloubek, které odporují křesťanskému zjevení, které jsme, jako křesťané, přijali z Bible. Přesto je však svoboda základní hodnotou pro křesťanský život. Podmínkou je, aby tato svoboda nebořila antropologická pravidla, na nichž je postaven člověk a lidská společnost.

Protože tato podmínka bývá dnes často překračována, není se čemu divit, když mnozí křesťané vítají změny, které se v současném světě dějí, protože je vnímají jako návrat ke konzervativním hodnotám, které akceptují křesťanský pohled na život. Také já bych tyto změny v zásadě vítal. Problém je v tom, že představitele, kteří stojí v čele těchto změn, nepokládám za příliš důvěryhodné. Nejedná se pouze o Donalda Trumpa, ale rovněž o jeho evropské obdivovatele. Čerstvou zkušenost s tímto přístupem máme teď v naší zemi. Po vládě jasných postojů a stability tu máme vládu naprosto opačného ražení. Naše současná vláda možná udělá některá konzervativní opatření, kterým se možná bude dát i tleskat, ale mám nepříjemný pocit, že to bude za cenu jiných, naprosto nepřijatelných zásahů, navíc udělaných naprosto nepřijatelným způsobem, který konzervativní pohled na fungování společnosti do značné míry zdiskredituje.

Uvědomuji si, že tato skutečnost může vést, a už vede, k poměrně velkému zmatku a ztrátě životní orientace mnohých lidí. Myslím si, že pokud nechceme tuto orientaci ztratit, bude nutné se vykašlat na všechna dosud obvyklá dělení, na která jsme si již zvykli a najít si jiné spolehlivé kritérium, kterým budeme posuzovat dění ve společnosti a ve světě. V současnosti ani blízké budoucnosti nevidím jiné, než evangelium, které Kristus svěřil své církvi. Jsem přesvědčen o tom, že se vyplatí sledovat a osvojovat si postoje a myšlení současného papeže, a řídit se jeho doporučeními. V této souvislosti bych rád upozornil na slova svatého Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu, který říká, že „je třeba se držet ve všem ve středu a nebýt ani příliš důvěřiví ani příliš kritičtí, abychom nalezli bod pravdy a ctnosti“. Mám zato, že přesně o toto se snaží současný papež Lev XIV., a právě proto si jeho jednání zaslouží naši pozornost a následování.

A ještě mě napadá jedna důležitá věc. Vypadá to, že současná doba směřuje k hodně silné polarizaci a rozdělení. To není jen tak. Do veřejného prostoru se dostávají lidé, kteří jsou hodně zranění. Proto je důležité se za ně modlit. Na mysl mě přicházejí dvě myšlenky svatého Josemaríi Escrivy de Balaguer. První je, že se máme k sobě chovat jako Boží děti k Božím dětem, tedy slušně a ohleduplně. Ta druhá se týká právě veřejného prostoru. Svatý Josemaría říká, že „světové krize jsou krizemi z nedostatku svatých“. Další jeho tezí je, že každý člověk si má plnit své povinnosti tam, kde je. Když to tak budeme dělat a do svého snažení zapojíme Boha, svět se zase zlepší.