Proč je papež důležitý

Jako by se, svým způsobem, zastavilo dění v celém světě a pracovníci nejrůznějších médií se věnovali dění ve Vatikánu. Samozřejmě každý podle svého zaměření. Tak jsme mohli být svědky referencí a komentářů velmi seriózních, ale i takových, které byly kritické, či se honily za senzacemi, tam, kde vlastně ani moc nebyly. Výmluvná byla rovněž přítomnost státních delegací na inauguraci nového papeže. Zkrátka bylo vidět, že Řím se na chvíli stal středem světa, alespoň toho našeho.

Sledoval jsem tento sklon, a tak nějak podvědomě jsem přemýšlel nad tím, proč tomu tak je. Přišel jsem na to, co sice není nijak zvlášť originální, přesto si to podle mého názoru zasluhuje pozornost. Člověk, navzdory všem svým vyhlášením a činům v poslední době, se potřebuje opřít o nějakou jistotu, ale tuto jistotu nikde moc nenachází. Mnozí tuto myšlenkovou pozici, že je správné nemít žádné jistoty, dokonce považují za přednost, ale ve skutečnosti tímto myšlenkovým, i praktickým, relativismem trpí. Trpí tím nejen oni, ale celá společnost, která je jejich myšlením ovlivněna. V této situaci, snad trochu i bezděčně, pokukují po něčem, či někom, kdo by tuto jistotu mohl poskytnout.

Takových adeptů je jistě vícero, ale tím nejrobustnějším je, alespoň v našem civilizačním a myšlenkovém okruhu, bezpochyby římský papež. Katolická církev je instituce, která má za sebou, i v sobě, moudrost, ale též veškeré peripetie, dvou tisíc let své existence. Jsou to dva tisíce let zkušeností s člověkem, který se potácí mezi hříchem srážejícím ho do těch nejnižších sfér bytí a hledáním Boha, který jediný ho dokáže z těchto hlubin pozvednout. Papež je ten, v kom se tato zkušenost spojuje a svým způsobem vyjadřuje. Je to proto, že Kristus založil církev na osobním principu dvanácti apoštolů v čele s Petrem.

Tento petrovský princip provází papežskou službu po celou existenci křesťanství a církve a může existovat pouze proto, že jejím základem a garantem je Bůh sám. Jinak by už asi dávno zanikla. Tato skutečnost je právě na církvi ta nejvíce fascinující. A toto je důvod, proč se v minulých dnech oči celého světa upíraly k Římu. Mnoho lidí totiž dráždí, ale zároveň ohromuje, starobylost a určitý majestát osoby papeže, jehož postava reprezentuje celou myšlenkovou a naukovou soustavu, která představuje propojení dějin se současností, Boha s člověkem.

V tomto propojení tkví jistota každého člověka i celé lidské společnosti. Je to nabídka, kterou všichni tak nějak na různých úrovních a různými způsoby vnímáme. Někdo se jí brání, někdo po ní sáhne s vděčností, jiný zase s určitou bázní. Pravda ale je, že do dnešní neklidné doby vnáší stabilitu, byť se sama může na povrchu jevit jako nestabilní a neklidná. Jsme však pozváni ponořit se do jejích hlubin, a když to uděláme, budeme odměněni pokojem pramenícím z Kristova Srdce, které je příčinou a základem všeho, co nás obklopuje. Toho všeho je symbolem postava papeže, jež je závislá pouze na Kristu, který ji takto chtěl a ustanovil. Proto je papež důležitý, ať se nám to líbí nebo ne. Kristus mu totiž svěřil klíče od nebeského království.