Co je to synodalita

Slovo synoda pochází z řečtiny, a je to složenina dvou slov: syn a hodos. Slovo „syn“ se překládá do češtiny jako příslovce „spolu“ nebo „zároveň“, případně jako předložka „s“. Slovo „hodos“ znamená „cestu“ nebo také „chůzi“. Spojením těchto slov dostáváme slovo synodos. Toto slovo můžeme klidně přeložit jako „schůzi“ nebo možná trochu líbivěji jako „společnou cestu“, dynamičtěji jako „jít nebo kráčet společně“.

Problém v našem chápání synodality je následující: V poslední době jsme si příliš zvykli na centralizovanou podobu a systém řízení církve. Tato podoba se zrodila v době po Tridentském koncilu a vyvrcholila za pontifikátu papeže Pia IX. a v době po něm. Synodalita znamená, že se tento model podoby a řízení opouští a vrací se k modelu, který fungoval po většinu dvoutisícileté existence církve. Vize je asi takováto: Církev je složena z místních církví, které jsou shodné s diecézemi v latinské církvi a eparchiemi v církvích východního obřadu. Tyto církve  působí v různých zeměpisných, sociálních, kulturních a politických podmínkách. Mají své odlišnosti, které jsou dány místy, na kterých působí. Mají ale rovněž body, v nichž se shodují, a které je spojují a tvoří z nich jeden celek. Takovými základními body jsou obsah víry a postava římského biskupa, který je podle dávné tradice nástupcem svatého Petra, a který je „viditelný zdroj a základ jednoty církve“ (LG čl. 23 a Závěrečný dokument synody čl. 131).

Oproti předchozímu systému má synodální uspořádání výhodu otevřenosti, které se hodí do dnešní doby. Má též výrazný ekumenický potenciál, protože jednotlivé církve, východní i vzešlé z reformace, se mohou svobodně přidávat k tomuto celku, sladí-li se s jeho praxí víry a modlitby. Tak nabývá na významu univerzálnost neboli katolicita církve.

Na tomto místě si ještě neodpustím jedno varování. Synodální uspořádání je způsob života církve. Není to žádný nový, nebo nově objevený, styl, protože takto fungují ode dávna např. všechny pravoslavné církve k sobě navzájem a velmi dlouhou dobu takto fungovala i církev na Západě. Synodalita je založena na vztazích mezi jednotlivými církvemi. Rozhodně by se z ní nemělo stát zaklínadlo, pomocí kterého by se některé skupiny uvnitř snažili prosazovat svoje vidění a řešení různých teologických i praktických otázek. Jsme teprve na začátku a věc je ještě velmi křehká. Vnitřní procesy fungování se rozvíjejí a všechno to bude trvat ještě dlouho, než si to sedne. Cestu nám ukázali účastníci synody, kteří při jednání postupovali formou modlitby pod vedením papeže Františka. Sami tento způsob nazvali dialogem v Duchu. To má být i naše cesta na všech úrovních. Zkušenost ukazuje, že Duch Svatý vždy zaujímá středová řešení mezi krajnostmi, které my, jako lidé jsme schopni zastávat a prosazovat. Proto je důležité, právě v tomto našem úseku dějin, za který nám Bůh svěřil odpovědnost, poslouchat jeho hlas, který můžeme rozeznat v učení papeže a biskupů s ním sjednocených, jak učí II. vatikánský koncil.

V dnešní době, plné nejistoty a zvratů, jde o naději, kterou my, lidé, tak moc potřebujeme, a kterou nám Bůh poskytuje skrze svoji církev. Církev se takto opět stává, navzdory různým selháním i vnitřním otřesům, zdrojem naděje, protože to Boží v ní je vždy větší než to naše lidské.