Jak dál v Evropě?

Situace ve světě se po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu mění velmi nepřehlédnutelně. Až si říkám, jak je možné, že jeden člověk může takto téměř ze dne na den změnit pravidla a zvyklosti, které dosud platili, a zdály se neotřesitelné. Podle mnohých komentátorů to je jednoduché: Tato pravidla a zvyklosti byla již v ohrožení delší čas, jen se v Evropě ignorovaly varovné signály, které čas od času od našich amerických přátel vycházely. Teď se divíme.

Ať je to tak nebo onak, jedno je jasné: Evropa, přesněji řečeno Evropská unie, stojí na rozcestí. Bude si muset vybrat, jakou cestou se vydá dál. Mám teď na mysli především ideovou cestu, protože ta určuje směr. Do této chvíle jsme byli zvyklí mluvit o euroamerické civilizaci. Toto spojení asi teď končí nebo alespoň značně oslabuje. Americká strana se totiž vydala cestou národního konzervatismu, který upřednostňuje zájmy vlastní země před zájmy globálními. Těmi se zabývá pouze do té míry, do jaké je to výhodné pro zemi, v níž určuje směr. Další charakteristickým rysem tohoto myšlenkového proudu je opuštění liberálně-progresivistických experimentů, které do této doby měly v USA velmi silnou pozici.

Naproti tomu se zdá, že politická reprezentace Evropské unie chce v ideové linii držet dosavadní směr. Zdá se mi to poněkud krátkozraké vzhledem k tomu, že i v evropských státech roste nespokojenost s týmiž experimenty, od nichž se obyvatelé Spojených států právě odvracejí. Svědčí o tom výsledky posledních voleb v mnohých evropských zemích i do Evropského parlamentu.

Kudy tedy dál? Zdá se, že si můžeme vybrat mezi dvěma variantami. Jednou je dosavadní liberálně-socialistický progresivismus, který původně správné hodnoty dohání do polohy ad absurdum. Druhou variantou je národní konzervatismus, který už v mnoha evropských zemích zapouští kořeny, a který je reakcí na variantu první. Musím přiznat, že ani jedna z uvedených variant se mi moc nezamlouvá.

Tak kudy? Mezi těmito dvěma krajnostmi vidím třetí myšlenkový směr, který prochází oběma předchozími, bere si z nich to nejlepší a udržuje středovou pozici. Je jím křesťanská demokracie, nebo, chcete-li, křesťanskodemokratický konzervatismus. Ten je v evropské politice přítomný i dnes. Problém je v tom, že se poměrně dost odtrhl od svých křesťanských kořenů. Křesťanství chápe spíše jako kulturní fenomén. To už ale přestává stačit. Pokud bude křesťanská demokracie chtít sehrát roli silného politického hráče a formátora evropského hodnotového systému, bude se muset vrátit ke svým základům. Prvním základem je vnášení evangelijních hodnot do společnosti, tedy myšlenka, že křesťanská víra není soukromou věcí člověka, ale že má vliv na to, jak lidská společnost vypadá. Druhým základem je sociální nauka církve, která je vodítkem pro konkrétní politická jednání a rozhodnutí ve prospěch společenského dobra.

Jsem přesvědčen o tom, že Evropská unie se již do značné míry touto cestou ubírá. Je jen nutné dát hodnotám, kterými se řídí správnou míru. Je správné, že v jejím prostoru se mohou uplatňovat liberální, konzervativní i socialistické, nebo lépe sociální, hodnoty. Je pouze potřebné je prodchnout duchem evangelia a ne naopak, jak se to často dělo doposud. Opačný směr by vedl ke katastrofě, jako vždy. To už máme vyzkoušené.