V tomto článku tyto otázky řešit nechci, protože si myslím, že v současnosti na ně neexistuje poctivá odpověď. Různé skupiny na ni odpovídají podle svého zaměření a přání. Mám podezření, že v této fázi je jejich přání otcem myšlenky. Mnohé záměry Trumpova programu jsou sympatické, mnohé diskutabilní a některé i vyloženě problematické.
Překvapuje mě, že v našem mediálním prostoru neslyším mluvit o národním konzervatismu, který je ideovým motorem Trumpova programu. Je to zvláštní proto, že i v našem evropském prostoru existují politici a politické strany, které se k tomuto myšlenkovému projektu hlásí. Národní konzervatismus se dá souhrnně charakterizovat jako reakce na přílišný globalismus a liberální progresivismus posledních let.
V Evropě je několik polických uskupení, které se k němu hlásí. Kromě polského Práva a spravedlnosti, je to ještě maďarský Fidesz, italští Bratři Itálie, Národní sdružení ve Francii a jistě i mnohé další politické strany a hnutí. U nás, v České republice, se k tomuto proudu v poslední době hlásí též hnutí Ano 2011 Andreje Babiše.
Současnou slabinu tohoto myšlenkového proudu vidím v nedůvěryhodnosti jeho vedoucích představitelů ve Spojených státech a v naší zemi. Konkrétně upřímný konzervatismus nevěřím prezidentu Trumpovi a Andreji Babišovi. Oba je pokládám spíše za obchodníky, kteří se stali národními konzervativci, protože je to právě v dnešní době pro ně výhodné. Nicméně mezi Trumpem a Babišem jsou dva podstatné rozdíly. Donald Trump je prezidentem Spojených států, země, která má velký vliv na světové dění. Druhý rozdíl je v tom, že americká republikánská strana prošla určitou ideovou obměnou, díky které se stala základnou národního konzervatismu. Jsou v ní lidé, kteří se k němu hlásí z přesvědčení. Těm může Donald Trump poskytnout službu užitečného idiota, pokud si ho uhlídají. Naproti tomu mám obavu, že Andrej Babiš a jeho Ano jsou ideově nezakotveni, lépe řečeno, jsou zakotveni v tom, co jim právě vyhovuje. Když projekt národního konzervatismu selže, bez mrknutí oka se obrátí jinam. Klidně k úplnému opaku. A v tom tkví jejich nebezpečí.
Koncept národního konzervatismu je zatím v plenkách. Je velmi pravděpodobné, že v různých zemích se bude vyvíjet různě, právě proto, že je národní. Myslím, že je ale nutné začít ho brát vážně. Nabyl jsem dojmu, a nemohu se ho zbavit, že dosud tzv. mainstreamové strany, a s nimi i mnohá média, se k tomuto proudu chovají, jak se chovali komunisté ke svým odpůrcům. Jednali s nimi z pozice moci, vylučovali je ze života společnosti, až je nakonec převálcovala realita. Zdá se, že představitelé Evropské unie dělají totéž a neví si s vítězstvím Donalda Trumpa moc rady. Možná evropští politici ve skrytu doufají, že se čtyři roky s Donaldem Trumpem nějak přežijí, a pak se vše vrátí do starých klidných a jistých kolejí. Může a nemusí. To bude záležet na chování současného amerického prezidenta a lidí okolo něho. A také na jeho evropských spojencích.
Proč toto všechno píšu? Abych si utřídil myšlenky, protože to považuji k zorientování se v současném turbulentním světě za důležité. Národní konzervatismus považuji za perspektivní směr, splní-li určité podmínky. Předně se musí oprostit od svých současných neduhů, kterými jsou silovost a jakási okázalá arogance, které jsme již odvykli. Chápu, že liberální socialisté, kteří až do teď ovládali politický prostor naší západní civilizace, měli dost času na to, aby si mohli dovolit vařit žábu ve vodě, což jim umožnilo provádět zamýšlené změny s jistou noblesou. Tento přepych si představitelé národního konzervatismu zřejmě dovolit nemohou, a proto pověstnou žábu hází do vody, která už vře, což může být pro spoustu lidí bolestivé. Pokud se ale vrátí k používání zdravého rozumu a začnou se důsledněji řídit zásadami sociální nauky církve, mohou tím přispět k uzdravení naší civilizace, která se potácí v hodnotovém a etickém relativismu.
Na závěr ještě jedno varování. Ať jsme náchylní cítit k jedné nebo druhé straně jakkoli silné sympatie, musíme mít na paměti jednu věc: Ani jedna strana současného ideového sporu není spasitelná. Nebyly jí ideové proudy minulosti a nejsou jimi ani ideové proudy současnosti. Vrchol lidských dějin je už za námi. Je jím příchod a pobyt Ježíše Krista mezi námi. K němu směřuje veškeré dění na této zemi, i když se to tak nemusí vždycky jevit. Když o těchto věcech přemýšlím, vybavuji si počínání svatého Josemaríi Escrivy de Balaguer. Ten, když četl noviny, nebo v televizi sledoval zprávy, vždy se modlil za aktéry událostí, o nichž četl. Když budeme dělat to samé, atmosféra ve společnosti okolo nás se určitě zlepší. Spasitelem lidstva je Kristus a úkolem křesťanů je vrátit Boha na místo, které mu ve společnosti i v lidských srdcích patří. Zdá se, že liberální socialismus v tomto bodě selhal. Evropská unie vyškrtla zmínku o Bohu ze své ústavy. Důsledkem je všeobecný zmatek, který dnes prožíváme. Národní konzervatismus není samospasitelný, ale mohl by být určitou nadějí. Bude záležet na našich modlitbách a jednání.