Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Blog
02. október 2020

Manželství a naše společnost III

Blížím se ke konci svého uvažování. Minulý článek jsem ukončil větou, že je nutné najít pevný bod, o který by se dalo v našem uvažování, jednání a vysvětlování opřít. Pojďme se na něj podívat.
Manželství a naše společnost III

Křesťanské učení o homosexualitě a homosexuálním chování je jednoznačné, protože se opírá o biblické učení a církevní tradici. Katechismus katolické církve označuje homosexuální spojení „za odporující přirozenému zákonu, protože vylučuje předávání života“ a říká, že „je v žádném případě nelze schvalovat“. Skutečnost, že Bůh stvořil člověka jako může a ženu není žádná náhoda, ale má svůj význam. Tento význam spočívá v tom, že pouze společenství muže a ženy je, kvůli svým rozdílnostem, schopno představovat Boží Trojici. Jedná se o vzájemnou komplementaritu, tedy doplnění vedoucí k úplnosti, kterou může zabezpečit pouze tělesná a duševní rozdílnost muže a ženy.

Tolik teologické zdůvodnění. Nejde však jen o ně. Od zastánců homosexuálního chování zaznívá argument, že když Bůh stvořil lidi s homosexuální orientací, je homosexuální jednání v pořádku a není to tedy žádný hřích, nýbrž součást lidské přirozenosti. Dovolím si tvrdit, že tomu tak není. Homosexuální jednání nevede k Bohu, protože od Boha nepochází. Pochází z hříchem narušené přirozenosti, stejně jako např. nemoci nebo postižení. Jestliže jsme nemocní, snažíme se nemoci zbavit. Máme-li nějaké postižení, snažíme se s ním naučit žít. Neděláme z něj ale ctnost, protože nemoc ani postižení samy o sobě ctnostmi nejsou. Mohou se ale stát cestami ke ctnostem, což se ovšem neobejde bez námahy. Stejné je to i s homosexuální orientací. V podstatě to je kříž, který může dotyčného přivést blíž k Bohu. Jakmile ovšem někdo začne svoji homosexuální orientaci převádět do praxe, podlehne pokušení rezignovat na úsilí, kterým se může nepříjemné a těžké proměnit na něco pozitivního. Takovému pokušení jsme vystaveni všichni. U každého má ale jinou podobu. Každý člověk má své slabé místo.

Proto je důležitou věcí rozlišovat mezi homosexuálním sklonem a homosexuálním jednáním. Zatímco homosexuální sklon hříchem není, homosexuální jednání už jím je. Proč tomu tak je a odkud to víme? Odpověď je jednoduchá: z Bible. Co je a není hřích se nejsme schopni dovědět nikde jinde. Rádi bychom to určovali sami. A možná bychom úplně nejraději toto slovo vymazali z dnešního slovníku a myslí lidí. To ale není možné. Jako lidé nejsme schopni určovat co k Bohu vede a co nikoliv, protože sami v prostředí hříchu žijeme, jsme jím zasaženi. Nemáme potřebný nadhled. Tento nadhled má jenom Bůh. Snahou určovat co je a není hřích, co je dobré a co zlé, se snažíme postavit Bohu naroveň. Tato snaha však zatím vždycky skončila mimo hranice lidskosti. Proč? Protože hřích dokáže rozložit člověka i celou společnost. To je důvod, proč je nutné upozorňovat na škodlivost podobných zákonů, jakým je zákon o manželství pro stejnopohlavní páry: Otevírá příslovečná dvířka, aby hřích mohl společnost ještě lépe ovládnout. Papež Jan Pavel II. hovoří v této souvislosti o strukturách hříchu.

Co tedy dělat? Dnešní společnost má jedno zaklínadlo, kterým ovládá společenskou debatu na podobná témata: tím zaklínadlem je požadavek tolerance. Je to silné zaklínadlo, které zabírá i na křesťany, protože se ve své podstatě zdá velmi křesťanské. V tomto smyslu jsou velmi znepokojivá slova denverského arcibiskupa Charlese Chaputa, která pronesl ve své přednášce na torontské univerzitě: totiž že tolerance nepatří mezi křesťanské ctnosti. Ale proč mezi ně nepatří? Protože Ježíš Kristus ve svém evangeliu hovoří o lásce, dokonce o tom, že máme milovat své nepřátele. Nikde se ale ani slovem nezmiňuje o toleranci, která znamená pouze trpěné snášení něčeho, co se nám nelíbí, či někoho, s jehož názory nesouhlasíme, a jehož osoba se nám snad i protiví. Oddělení člověka od jeho konání je jednou ze základních směrnic křesťanství. Svatý Augustin to vyjádřil slovy: „Miluj hříšníka, nenáviď hřích.“ Proč mezi láskou k hříšníkovi a nenávistí vůči hříchu není místo pro toleranci? Protože je to člověk, který je milovaný Bohem kvůli Božímu obrazu, který v sobě nese. Hřích tento obraz zatemňuje. Kristus nám ukládá člověka milovat, nikoli pouze tolerovat, trpět. Hřích, jednání proti Bohu i zájmům člověka, naproti tomu trpět nesmíme. Tolerance hříchu by totiž znamenala umožnit působení zla, což je samo o sobě hříchem.

Bůh před nás klade, a nikoli poprvé v dějinách spásy, náročný úkol: Máme být těmi, kteří upozorňují lidi ve svém okolí, že směr, kterým se společnost vydala, není správný. Nedokáži odhadnout, zda budeme úspěšní. Vše zatím nasvědčuje tomu, že nikoliv. Jako křesťané v naší zemi však máme výhodu. Touto výhodou je zkušenost z doby komunismu. V 50. letech minulého století se také mohlo zdát, že veškerá snaha může být marná. Stačilo však, aby uběhlo 40 let a všechno bylo jinak. Napadají mě zde slova světce, který žil v době nedávno minulé – sv. Josemaríi Escrivy de Balaguer: „Člověk-hříšník tedy má svou hodinu? Ano, a Bůh svoji věčnost!“

Zbývá poslední otázka: Proč se děje to, co se děje? Patřím ke generaci, která prožila pád komunismu v naší zemi. V 90. letech minulého století jsem si myslel, že veškerý jeho vliv už je za námi. Dnes vím, že to není pravda. Co se vlastně stalo nebo spíše děje? V evangeliu sv. Matouše jsem našel, podle mého názoru, geniální vysvětlení: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech, hledá, ale nenalézá odpočinek. Tu řekne: »Vrátím se do svého příbytku, odkud jsem vyšel.« A když přijde, nalezne jej prázdný, vymetený a pěkně uklizený. Tehdy odejde a vezme s sebou sedm dalších duchů, horších než je on; vrátí se a bydlí tam. A konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak tomu bude i s tímto zlým pokolením.“

Podle mého názoru popisuje tento evangelijní úryvek posledních třicet let v naší zemi. Od svatořečení Anežky Přemyslovny až po současnost. Nečistý duch, který bloudil vyprahlými místy se vrátil, a když zjistil, že jsme nedokázali dům naší společnosti, našeho státu a národa naplnit Bohem, šel, přivedl další svoje kumpány a společně ho obydleli. Návod na to, co dělat, najdeme opět v evangeliu, kde Ježíš říká: „Tenhle druh může být vyhnán pouze modlitbou a postem.“

Inzercia

Odporúčame

Blog
Manželství a naše společnost II

Manželství a naše společnost II

V minulém článku jsem psal o zmatku, který vládne v dnešní společnosti ohledně manželství. Vyvodil jsem, že důvodem tohoto zmatku je vzdalování se od Boha. V druhé části mého uvažování bych se chtěl zabývat sekulárním pohledem.

Blog
XV. Ikona Krista Emanuela (podcast)

XV. Ikona Krista Emanuela (podcast)

Detstvo Ježiša Krista je zahalené rôznymi dohadmi a legendami. Práve kvôli nim vznikol v ranom stredoveku tento typ ikonografie Emanuela s prísnym výrazom a vysokým čelom. Ikona opäť potvrdzuje, prečo nie estetika, ale teológia určuje formu a tvar východokresťanského umenia.

Denník Svet kresťanstva

Diskutovať môžu exkluzívne naši podporovatelia, pridajte sa k nim teraz.

Ak máte otázku, napíšte, prosím, na diskusie@postoj.sk. Ďakujeme.