Práce jako naše cesta k Bohu

Práce jako naše cesta k Bohu

Skončily prázdniny a všichni se opět vracíme k našim běžným povinnostem. A jak už to bývá, někdo to snáší lépe, někdo hůře. Práce však nemusí být pouze trápením nebo něčím nepříjemným. V Božím plánu se má stát cestou, která nás dovede k němu.

Práce často nebývá tím, v čem bychom si libovali. Velice často se těšíme na víkend nebo dovolenou, prostě na dobu, kdy nebudeme muset pracovat a budeme si moci dělat, co sami budeme chtít.

Je to tak proto, že práce nebývá lehká a pro mnoho lidí to není žádná zábava. Během ní se musíme potýkat s různými překážkami, řešit nepříjemné situace, hledat řešení pracovních postupů, která by vyhovovala co nejvíce kolegům, některé druhy práce mohou být náročné fyzicky, jiné psychicky apod.

Křesťané si při této příležitosti mohou vybavit slova z Bible, kde je napsáno, že kvůli selhání Adama a Evy a hříchu, k němuž toto selhání vedlo, se práce stane velmi namáhavou: Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gen 3, 17 – 19)

Tato pasáž představuje opravdu neradostné výhledy na lidskou práci a pod vlivem tohoto úryvku má mnoho lidí tendenci považovat práci za trest. Ovšem neprávem. Trestem totiž není samotná práce, ale podmínky, v nichž ji vykonáváme. A ani zde se nedá hovořit úplně o trestu, ale spíše o ztížení podmínek, které nastalo vlivem změn celého našeho životního prostředí díky hříchu.

Zde je nutné upřesnit jednu věc: Hřích má především existenciální povahu s etickými důsledky. První křesťané mluvili řecky a hřích označovali slovem „hamartía“, což znamená sejití z cesty. Když jdu po cestě, jde se mi dobře, ale když z cesty sejdu na nějaké oraniště, tak pak je ta chůze těžší. A tak to je i s prostředím, které se po hříchu, tedy sejití z cesty, vytvořilo, a které se týká i naší práce.

Věc se má tak, že Bůh stvořil člověka (Adama), protože nebylo nikoho, kdo by se staral o zemi, kterou stvořil. Takto vzniklo první a základní pracovní místo i s jeho náplní, a to všechno v době ještě před hříchem. Bůh stvořil člověka proto, aby pracoval, a aby v práci našel svoji realizaci a naplnění. A tomuto určení se nevyhneme ani my.

Nevyhneme se mu proto, že prací se člověk podobá Bohu. Je to napsané v Bibli. Kniha Genezis popisuje Boha, který pracuje. Popisu jeho práce je věnována celá první kapitola této knihy. Také Ježíš říká o svém Otci, že stále pracuje (Jan 5, 17). Když člověk pracuje, napodobuje svého Stvořitele.

Naše práce však nemá být jen prací. Má být bohoslužbou. Hebrejská slova, která autor použil, když chtěl vyjádřit, že člověk se má starat o to, co Bůh stvořil, vyjadřují jednak manuální práci, jednak bohoslužbu. Bůh Adama stvořil proto, aby pracoval a zároveň byl knězem, který Bohu přináší svoji práci jako výraz své lásky. Protože na počátku byl Adamův život v jednotě, nešlo o oddělené činnosti. Práce a bohoslužba tvořily jeden celek.

Když křesťané hledali slovo, které by vystihovalo jejich bohoslužbu, zvolili si slovo „leitourgia“, které, stejně jako hebrejské slovo „abodah“, znamená rituální uctívání, ale také veřejnou práci. Tím chtěli říci, že práce a bohoslužba má být jedna a táž činnost. To vede křesťanský život k jednoduchosti.

Tím, že máme podíl na Božím životě, se naše životy zjednodušují. Nabývají jednoduchosti v podobě jednoty práce a bohoslužby. Dnešním křesťanům však tato skutečnost uniká. Máme sklon od sebe oddělovat práci a modlitbu do neprodyšně uzavřených oblastí. Proto je úkolem dnešní doby vrátit hmotě a zdánlivě bezvýznamným životním událostem jejich původní význam: máme je dát do služby Božímu království.

S tím začal Ježíš. Většinu svého života prožil v Nazaretě, v Josefově tesařské dílně. Byl vždy sjednocený se svým Otcem, a tak vším, co dělal, posvěcoval a vykupoval svět. Veškerá jeho činnost byla vykupitelská, nejen jeho utrpení a smrt na kříži. Všechnu svoji práci nabízel Bohu, a tím všechno, co vyrobil, přispělo ke spáse světa.

V tomto, stejně jako ve všem ostatním, je pro nás vzorem. Ale nejen vzorem. Ve křtu a ve svatém přijímání je s námi sjednocený, takže my ho nejenže napodobujeme, ale máme účast na jeho životě. Tak on pracuje v nás a my pracujeme v něm. Můžeme se připojit k jeho bohoslužbě a nabídnout svoji práci jako výkupnou oběť za členy našich rodin, sousedy, spolupracovníky, přátele, za lidi, které potkáváme ve svém životě, za všechny lidi na celém světě, za živé i za mrtvé. A můžeme mít naději, že i tito lidé se budou modlit a obětovat svoji práci zase za nás. Je to takový balík dobrodiní, který se ve Vyznání víry nazývá společenství svatých. S Kristem takto znovu budujeme svět pomocí naší práce a modliteb.

Tady je na místě se zeptat: Jestliže Ježíš vrátil práci její původní smysl, proč ještě stále naše práce nese známky Adamova hříchu? Tady je dobré si všimnout, že Ježíš sám se nevyhnul námaze, kterou s sebou práce přináší. Udělal to proto, aby mohl dát svojí i naší práci spásný charakter. Neodstranil utrpení, ale umožnil nám, abychom ve spojení s ním mohli dát našemu utrpení a námaze spásnou hodnotu. Kvůli této skutečnosti byli někteří světci schopni velebit utrpení.

Jestliže budeme takto pojímat práci, budeme s největší pravděpodobností také úspěšní. Úspěch však není podmínkou. Podmínkou je věrnost. Svatá Matka Tereza říkávala, že Bůh po nás nechce úspěch, ale věrnost. Věrnost znamená, že se stále snažíme dělat, co je v našich silách. Jde o rozhodnutí a vytrvalost. Ježíš byl věrný až do konce, a právě v tom spočívá jeho úspěch. Splnil vůli svého Otce a spasil svět svou smrtí na kříži, která představovala jeho „porážku“.

Je to vysoký ideál a je jasné, že se musíme snažit pracovat co nejlépe, protože Bohu na oltář nemůžeme položit nic nedokonalého. Když toto začali dělat starozákonní kněží, byla to známka jejich zvlažnění a vždy to mělo neblahé důsledky.

Nesmíme také zapomínat na to, že práce není cílem našeho života. V první knize Bible máme také zaznamenáno, že když Bůh dokončil své dílo, přestal pracovat. Bylo to sedmý den a tento den Bůh oddělil jako svatý, tedy vyhrazený pro sebe. Toto pravidlo se týká též nás. Našich šest pracovních dní je podřízeno tomuto dni bohoslužby, abychom nezapomněli, že našim konečným cílem je Bůh sám a on je rovněž důvodem veškerého našeho snažení.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo