To, co má být jenom přidáno: opravář a bavič

To, co má být jenom přidáno: opravář a bavič

Kňaz Stanislav Přibyl, doktor teológie a doktor práva, vysokoškolský pedagóg a rektor kostola sv. Gabriela v Prahe Smíchov z Českej republiky, mi poslal zaujímavú esej o zmysle kňazskej služby. Preto som ho poprosil, aby som ho mohol "dať vonku", aby nás všetkých to priviedlo k úprimnému zamysleniu o skutočnej podstate kňazskej služby. Text som ponechal v češtine. Možno je to písané na pomery v Českej republike, možno že to bude platiť aj na pomery u nás na Slovensku. Ponechávam to na úsudku čitateľov. Prajem príjemné čítanie. Azda to prispeje k tomu, že si niektorí upravia svoje novoročné predsavzatia.

Před rokem 1989 platilo, že stupeň obětavosti kněze rostl s množstvím opravených kostelů. Gratulace ke kněžským jubileím, které v Katolických novinách dávali publikovat vděční farníci, vystihovaly velmi přesně to, co věřící od svých pastýřů očekávali: „Děkujeme našemu panu faráři za jeho obětavou službu, zejména za opravy našich kostelíčků.“ Kněz v modrákách, šplhající po střeše kostela, uskutečňoval tehdy vrchol kněžské spirituality. Organizování společných akcí farnosti bylo v té době pochopitelně velmi omezené.

Po roce 1989 mívají věřící často jiná očekávání. Lze jej vyjádřit jako kombinaci „gesta“ nohu přes nohu s výrokem: „Tak pane faráři, bavte nás!“ Kněz to musí „umět s dětmi“, s mládeží to má „pěkně rozjet“, musí být „akční“. Výlety, poutě, zájezdy, tábory, opékání buřtů, plesy, fara jako průchozí dům – to jsou atributy kněze, který musí být „otevřený“ a organizovat věřícím každého věku jejich volnočasové aktivity.

V obou těchto modelech obrazu kněze chybí to nejpodstatnější. Představme si lékaře, od kterého by se očekávalo buď opravování ordinací nebo pořádání zájezdů pro pacienty za peníze farmaceutických firem. Hlavní je přece to, zda lékař účinně léčí své pacienty. A podobně je zcela zásadní, aby se od kněze neočekávaly především činnosti, které jsou reprezentativní, společenské, zvnějšku viditelné, a proto kvantifikovatelné a ocenitelné. A také zábavné. Blyštící se fasáda kostela je vidět. Podobně je viditelný i čile se rozvíjející spolkový život pod taktovkou velebného pána. Avšak to, že kněz má především předávat věřícím prameny duchovního života, jako by bylo jakýmsi samozřejmým vedlejším efektem, který nestojí za řeč.

Jistěže nejde o exhibující a prázdnou ekvilibristiku věhlasných kazatelů nebo populárních mediálních kněží. Kněžská služba má dva póly: spiritualitu a profesionalitu. Také „obyčejný venkovský farář“ může mít homilie hodnotné a připravené. Může být zpovědníkem chápajícím i nápomocným. Může sloužit liturgii pečlivě a krásně. Může připravovat ke svátostem tak, že má co předat. Nemusí být doma na „akcích“, nýbrž především za oltářem. Mohli bychom si v této souvislosti připomenut Ježíšův výrok: „Hledejte nejprve nebeské království a jeho spravedlnost, a to ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Není správné, když se po tom, který má vést věřící k „nebeskému království a jeho spravedlnosti“, očekává především to „přidáno“.

Vlastně je tomu tak i s celou církví. Také od ní se u nás očekává především ono „přidáno“. Vnášení morálních hodnot, sociální a charitativní péče, školství a kulturní působení. Věřící rádi obhajují církev právě poukazem na toto „přidáno“. Vždyť to by snad mělo být srozumitelné i „těm druhým“. Jenomže vlastní činností církve musí být zvěstování a slavení Krista, jinak se církev zpronevěří svému vlastnímu poslání. Bohužel se však zdá, jako by šlo o jakýsi samozřejmý doplněk, a vše, čím je třeba se prezentovat, je sice bohulibé, ale nikoli to Boží. Je to jen „přidáno“.

Foto: Stanislav Přibyl v adventnom omšovom rúchu - prevzaté z internetu

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo