Ke svatosti jsou povoláni všichni křesťané

Ke svatosti jsou povoláni všichni křesťané

Svatost je slovo, které v dnešním křesťanském slovníku moc nenajdeme, protože o jeho obsahu máme poněkud překroucenou představu. Přesto nezbývá než zdůraznit, že usilovat o svatost je povinností každého křesťana.

Povolání ke svatosti je naším základním povoláním. V průběhu dějin se povědomí o této skutečnosti poněkud zatemnilo, nicméně stále zůstává platné. Svědčí o tom dva úryvky z Písma, jimiž nás Bůh oslovuje: „Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv 11, 44). Druhý úryvek je z poslední knihy Bible Zjevení sv. Jana: „Nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“ (Zj 21, 27).

Tento úryvek pokládám vzhledem k souvislosti za velice závažný. Jde o popis situace konečného Božího vítězství, v níž Bůh představuje nebeský Jeruzalém jako symbol místa věčného života. Určitě všichni křesťané toužíme po tomto věčném životě jako způsobu naplnění veškerých našich snažení a tužeb. Jenže nám nedochází jedna podstatná věc: Abychom tohoto naplnění našich životů dosáhli, musíme být svatí.

Svatost je účast na Božím životě. V pravém smyslu slova může být svatý pouze Bůh. Ale Bůh se chce s námi o svoji svatosti dělit. Být svatým znamená patřit zvláštním způsobem Bohu, podobat se Kristu.

Dobrá zpráva je, že k tomu, abychom se stali svatými, nepotřebujeme dělat žádné zvláštní skutky. Nejjistější cestou ke svatosti je každodenní plnění si svých běžných rodinných, pracovních nebo případně školních povinností a propojování vlastních bolestí, nemocí nebo těžkostí s Kristovou obětí na kříži.

Svatost tedy spočívá v propojení běžného života a víry. Uschopňuje nás k ní křest, protože z nás dělá Boží děti. Další svátosti, a ostatní prostředky duchovního života, jakými jsou například pravidelná modlitba, adorace, oběť, duchovní četba nebo různé skutky sebezáporu, nám poskytují podporu na této cestě.

Je bezpodmínečně nutné, abychom touhu po svatosti vrátili do středu našeho duchovního života. Je si toho vědoma i církev, která pojednává o povolání k ní v koncilní konstituci Lumen Gentium. Tato touha se musí stát ideálem a normou reformy církve, kterou v současnosti prožíváme.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo