Některé evropské hodnoty jsou pro nás zvláštní

Některé evropské hodnoty jsou pro nás zvláštní

Emmanuel Ojeifo (*1985) je knězem nigerijské arcidiecéze Abuja. Povídali jsme si o životě, církvi, problémech s naukou, homosexualitě či migraci. 

Otec Emmanuel Ojeifo (*1985) je knězem nigerijské arcidiecéze Abuja. Čtyři roky pracuje jako osobní sekretář kardinála Johna Onaiyekana a vyučuje v dívčí katolické škole Regina Pacis College v Abuji. Často vystupuje v nigerijských médiích k sociálním a politickým otázkám, píše články do novin a na svůj blog. Od září bude studovat politologii a religionistiku na univerzitě v Londýně. Povídali jsme si o životě, církvi, problémech s naukou, homosexualitě či migraci. 

Pro mnoho Evropanů je Afrika vzdálená tisíce světelných let. I proto nebude na škodu, když nám nejprve povíte něco o svém dětství a rodině v Nigérii.

Vyrostl jsem v pracovité rodině, která dnes patří k vyšší střední třídě, ale nebylo tomu tak vždy. Můj tatínek Stephen pochází z polygamní muslimské rodiny. Jeho otec, můj dědeček, byl náčelníkem ve městě Lampese a měl mnoho manželek a dětí. Jeho matka, moje babička, byla anglikánka žijící v polygamním svazku s muslimem. V dospívání se tatínek rozhodl nenásledovat muslimskou víru svého otce, ale křesťanské náboženství své matky, snad také z trpkosti nad tím, že jako dítě z polygamní domácnosti nemohl studovat, protože jeho otec neměl dostatek prostředků, aby desítkám svých potomků zajistil školy.

Můj otec velmi toužil být vzdělaný a stále hledal příležitosti, jak si doplnit vzdělání. Když ukončil střední školu, zaměstnal se jako státní úředník na letišti v Abuji a pokračoval v distančním studiu na univerzitě. Diplom získal v devětatřiceti letech. Moje maminka Justina také kombinovala studium s prací. Zatímco vedla malé podnikání v Abuji, studovala učitelství v Igaře. V mém dětství jsme tak byli „studentská rodina“ - všichni jsme chodili do školy, naši rodiče i my děti. Naše domácnost byla plná knížek, učebnic a různé literatury.

Otec byl přísný a trestal nás holí, když jsme něco provedli. Byl však také milujícím otcem. Často jsme s ním chodili pěšky do Suleje ke krejčímu, který nám šil oblečení. Jeho přátelé se někdy ptali: „Ti chlapci jsou tvoji synovci?“ To protože nás měl mladý. Bylo mu třiadvacet let, když se v roce 1982 oženil s naší matkou. O rok později se narodil nejstarší bratr Donald, v roce 1985 já a v letech 1988, 1990 a 1992 naše tři sestry. Naši rodiče využívali metody přirozeného plánování rodičovství, díky kterým se jim narodilo tolik dětí, kolik mohli dobře uživit, a podařilo se jim mezi námi naplánovat vhodné rozestupy. 

Pocházíte ze smíšeného manželství. Do jaké míry to ovlivňovalo náboženský život rodiny?

Maminka je katolička, otec byl až donedávna anglikán. Já a moji sourozenci jsme byli vychováni v katolické víře naší matky, zatímco otec dál praktikoval anglikánství. Zastával dokonce odpovědnou funkci v místní anglikánské komunitě a mnoho lidí nechápalo, proč se nezasadil o to, abychom následovali jeho náboženství. To byl také důvod, proč s konverzí dlouho otálel. Až ke konci mé seminární formace začal zvažovat změnu víry. Absolvoval katechezi a konečně 5. prosince 2015 byl přijat do katolické církve a já mu udělil první svaté přijímání.

Kudy vedla Vaše cesta ke kněžství?

Jak jsem již řekl, náboženská výchova byla především v gesci mé matky, přestože oba rodiče vždy milovali Boha a usilovali se žít podle jeho vůle. Má matka mě a sourozence naučila modlitbě, každé ráno nás také budila, abychom ještě před školou stihli ranní mši. Večer jsme se scházeli v kostele k modlitbě růžence. V sobotu a v neděli jsme chodili na katechismus a každý den se před spaním modlili. Naši rodiče bedlivě sledovali, jestli ve víře nezaostáváme. Z dnešního hlediska musím říct, že se toto vědomé úsilí vyplatilo. Rodiče hrají mimořádnou úlohou v duchovním vedení svých dětí.

Jinak jsem takový ten typ od dětství. Odmala jsem byl blízko církvi, od deseti let jsem pravidelně ministroval, což ovlivnilo mé rozhodnutí stát se knězem. Nepřestával jsem se o to modlit. Definitivně jsem se rozhodl ve dvanácti letech, když jsem šel na střední školu. Rodiče mě v mém rozhodnutí podpořili. Po roce duchovní formace pro chlapce, kteří neabsolvovali malý seminář, jsem byl přijat do velkého semináře v Ibadanu. Vysvěcen na kněze jsem byl 5. ledna 2013 spolu s dalšími šestnácti spolužáky. Dnes musím docenit vliv kněží, kteří působili v naší farnosti. Všichni mě inspirovali svým způsobem života. A cítil jsem, že Bůh povolává i mě, abych mu takto sloužil, což je skvělé a nikdy jsem toho nelitoval. Mám ještě některé nedostižné vzory, ale...

Například?

Především je to Joseph Ratzinger, tedy papež Benedikt XVI. Tento muž se dotkl mého života a ovlivnil můj intelektuální vývoj tím nejhlubším způsobem. Mezi ostatními věcmi, které lze o Ratzingerovi říci, je to především člověk hluboce věřící v Boha. Nepřestává mě fascinovat jeho nadání a ohromný intelekt. Dokonce i v devadesáti letech zůstává mimořádně duševně bdělý, což je nepochybně zázrak božské milosti. Nashromáždil jsem asi sedmdesát jeho knih a spisů, které zůstávají mým největším sběratelským pokladem. Ukradněte mi peněženku, ale ne Ratzingerovy knihy. Jako papež Benedikt XVI. prohluboval základní pravdy víry, aniž by ohrozil jejich neporušenost. Byl to neocenitelný a nedoceněný dar církvi a lidstvu. Nejvíc mě mrzí, že jsem se s ním nikdy nesetkal, ale věřím, že jeho myšlení nezemře s tělem. 

Dále je to můj nadřízený, kardinál John Onaiyekan, kterého mám velmi rád. Každý den po jeho boku je pro mě nezaslouženým privilegiem. Je to muž nekonečně požehnaný Bohem. Vysoký, pohledný, elegantní a nadaný, člověk vynikajících vlastností a výjimečné milosti. Má velké srdce plné odpuštění pro slabé hříšníky a zároveň je nekompromisní ve své víře. Už čtyři roky žiji pod jeho přísným vedením. Od něj se denně mohu učit hodnotám vytrvalého studia, neustálé modlitby, neochvějné práce, pokory ve velikosti, jednoduchosti ve vznešenosti. Je pro mě příkladem dokonalého kněze, arcibiskupa a kardinála, který se opravdu snaží plnit Boží vůli v mnohdy velmi obtížných podmínkách.

Kněžské svěcení 

Co považujete za největší výzvy dneška pro katolickou církev v Nigérii, potažmo v Africe?

V první řadě je to šíření víry. Mnoho afrických lidí doposud nepoznalo křesťanské náboženství. Musíme zintenzívnit program evangelizace tak, aby dobrá zpráva o Kristu oslovila co nejvíce lidí. Dále je to růst ve víře pro ty, kteří jsou již katolíky, tedy výzva katecheze a re-evangelizace. Máme nadále problémy se synkretismem. Mnozí lidé se stanou katolíky, ale praktikují své tradiční kulty. Musíme jim pomoci v tomto přechodu, aby pochopili, že když přijmout Krista, nemohou už se vrátit k někdejšímu životu. Je nezbytné zlepšit formaci kněží. Výzvou jsou i média jako nový prostředek evangelizace. 

Pak jsou tu samozřejmě výzvy sociální: mnoho Afričanů stále sužuje hlad, nemoci, chudoba, konflikty. Mnoho lidí je nezaměstnaných a nevědí, co se životem. Musíme jim poskytnout naději v jejich bolesti a utrpení. Na mnoha místech Afriky žijí křesťané bok po boku s muslimy. Tam, kde je to možné, musíme vést mezináboženský dialog s cílem žít v míru a harmonii. Tam, kde to možné není, se musíme postavit na obranu své víry. Církev také musí volat k odpovědnosti křesťanské politiky. Mnozí z nich jsou zloději a neslouží svým lidem. 

Jak se africká církev vyrovnává s problémem polygamie? Je rozšířena i mezi křesťany?

S polygamií máme stále problém, přestože si mladá generace pod vlivem křesťanského náboženství začíná uvědomovat, že správnou cestou je život ve věrném monogamním svazku. Jinak je tomu samozřejmě u muslimů. Jako církev se snažíme polygamistům pomáhat na cestě víry, aby se dokázali správně rozhodnout a skoncovat s polygamním způsobem života. Někteří z nich jsou formálně pokřtěni, jiní se teprve s křesťanstvím seznamují. V takovém případě musí ještě před křtem propustit své manželky. Jsou nadále povinní se starat o jejich zabezpečení, ale nesmí s nimi už sexuálně žít. Po křtu se ožení v církvi s jednou ženou dle své volby. Když si pak křesťan obstará druhou ženu, je poučen, že už nemůže přistupovat ke svátostem, dokud se nenapraví a nepropustí ji. Takové je církevní učení a lidé tomu rozumí.

V Římě u státního sekretáře Pietra Parolina

V Africe tomu lidé rozumí, v Evropě nikoliv. Mají pocit, že jim přijímání náleží, i když nežijí podle církevního učení. Řada „bílých“ biskupů je v tom podporuje. Nejvíce rezonují otázky znovusezdaných rozvedených a homosexuálů. Jaký pohled nabízí církev v Africe, známá svým konzervativismem?

Africká církev zůstává věrnou Evangeliu. Co se děje na Západě, je pro nás velmi překvapivé a mnoho o tom čteme v zahraničních médiích. Ale i na Západě jsou dobří katolíci, kteří proti mravnímu relativismu bojují a přejí si zůstat pravověrnými. Pokud jde o lidi v nových svazcích, nevylučujeme je z církve, stále jim poskytujeme pastorační péči, podobně jako polygamistům. Ale k přijímání nemohou, dokud nezmění svoje životy. Existuje zde silná vazba mezi přijímáním a zpovědí. Mnoho lidí chodí ke zpovědi před každým svatým přijímáním. Stovky a stovky kajícníků přicházejí každé sobotní ráno do svých farností, aby se vyzpovídali před nedělí. Kněží běžně sedí ve zpovědnici dvě nebo tři hodiny. Když kněz lidem řekne, že k přijímání nemohou, protože by uškodili své duši ještě více, poslechnou ho.

Co se týče homosexuality, ta je v Nigérii ilegální a v posledních letech byly zákony proti ní ještě posíleny. Legislativa se liší v jednotlivých státech. V křesťanských oblastech jdou pachatelé do vězení, v islámských je ale podle práva šaría čeká trest smrti. V církvi to není téma, přesněji řečeno je to uzavřená záležitost, která byla jednou pro vždy vyřešena. Ze strany církve jsou homosexuálové vyzýváni, aby vyhledali psychologickou pomoc, protože většina nigerijských lékařů je přesvědčena, že homosexualita je léčitelná. Pokud se na to cítí, mohou se potom oženit, ale není to univerzální recept. A stejně jako ve všech ostatních případech jim nabízíme běžnou pastorační péči.

Dobře, to je církev, ale pro nás je nepředstavitelné a nelidské, že stát homosexuály trestá. Na druhou stranu, pokud jsou zákony proti homosexualitě posilovány, znamená to, že západní intervence nejen nepomáhají, ale ještě situaci zhoršují?

Přesně tak. Západ vytváří tlak, který je kontraproduktivní, protože přináší pocit ohrožení. Afričané všech vyznání odsuzují homosexualitu, ve společnosti panuje silný konsenzus, že je to proti Bohu a naší kultuře. Západ to vůbec nerespektuje, říká Afričanům, že jejich názory jsou zaostalé a že by měli akceptovat jako lidské právo tohle a tamto. Ale Afričané jsou dnes velmi citliví na západní imperialismus a kolonialismus včetně ideologického. Už jsme to zažili a nechceme to zažít znovu. Chceme si žít po svém, podle našich hodnot. Lidé se dříve o homosexualitu vůbec nezajímali, ale teď všichni chtějí silnější zákony. Větší kontrolu. Pro politiky je tak jednoduché získat politické body, protože společnost po nich chce, aby řekli jasné „ne“. 

S děvčaty ve škole

Do jaké míry je pohled afrických křesťanů na Evropany okcidentalistický? Vnímají nás jako mravně upadlé, jak je to časté v muslimských komunitách?

Myslím, že ano. Nemohu hovořit za všechny, ale myslím, že je to velmi častý pohled. Některé současné evropské hodnoty jsou pro nás v Africe zvláštní. To, že Evropa ztratila víru v Boha, je podle nás důvod, proč se tam dějí všechny ty negativní věci. Přečetl jsem o tom výbornou knihu How the West lost God od americké spisovatelky Mary Eberstadtové. To je podle mě velmi výstižný popis sekularizačních procesů a jejich dopadů. Další dobrou knihou je The Globalization of the Western Cultural Revolution od Marguerite Peetersové. Naší konkluzí je, že křesťanskou Evropu postihla vážná krize. Musí vysledovat cestu zpět k Bohu a znovu objevit křesťanské pravdy.

Mnoho Afričanů ale směřuje do Evropy, opačně to moc nefunguje. Kdo jsou tito lidé, kteří k nám po statisících přicházejí, a co je na životě v Evropě přitahuje?

Migrace je normální jev v globalizovaném světě. Lidé z chudých zemí hledají lepší budoucnost v bohatých společnostech v Evropě nebo Americe. Ale musíme odlišit běžnou migraci od toho, co se děje ve Středozemním moři. To je obrovský problém, a to i pro Afriku, protože je to Afrika, která nedokáže zajistit svým lidem naději u nich doma, aby nemuseli umírat na cestě za lepším životem. Musíme ale říct, že mnoho těch migrantů je pomýlených, oklamaných. Jsou to hlavně mladí muži ze střední třídy, kteří mají nerealistické představy o životě v Evropě.

Život v Evropě není zdaleka tak snadný, jak jim slibují pašeráci. Ani v Londýně nebo Berlíně neleží peníze na zemi. Jiní zase znají někoho, kdo odešel do Evropy a teď posílá domů peníze. Na vesnici o něm vědí jen to, že se mu v Evropě dobře vede, že si staví domy nebo kupuje auta. Ale nikdo se už neptá, odkud ty peníze jsou, že je to často z kriminální činnosti. Někteří se v Evropě podílejí na obchodu s bílým masem nebo s drogami. Mnoho mladých nigerijských děvčat v Itálii prodává své tělo, jsou z nich prostitutky. A nedělají to dobrovolně.

Pasou je jiní Nigerijci?

Ano. A posílají domů peníze a píší, že si zrovna pořídili dům nebo auto.

Biřmování ve škole

O Nigérii často slyšíme v souvislosti s islámským terorismem. Jaké vztahy mezi oběma komunitami panují?

Nigérie je rozdělena zhruba 50/50 mezi vyznavače islámu a křesťanství. Dlouhá léta bylo soužití poměrně klidné a srdečné, i když se čas od času objevovaly násilné incidenty především na severu. V uplynulých letech ale islámští radikálové vrazili klín nesnášenlivosti a nenávisti mezi lidi. Na severu země, kde dominuje islám, žije mnoho domorodých křesťanů, kteří velmi trpí. Jsou diskriminováni v přístupu k práci, jsou zbavováni půdy, aby nemohli stavět kostely. Útoky Boko Haram mnozí islámští vůdci vůbec neřešili do doby, než začali útočit na mešity a imámy. Až tehdy se začali ozývat a muslimské vlády začaly situaci řešit. Můžeme říct, že Boko Haram je nyní na ústupu a centrální vláda usiluje o obnovu zničených oblastí na severovýchodě. Snahy o usmíření probíhají, ale je to obtížný úkol. Vzájemné vztahy velmi utrpěly. 

Pak je tu ještě jeden rozdíl. Pro křesťana je velmi snadné stát se muslimem. Celý ten akt je velmi jednoduchý, navíc se křesťanská komunita k takovému člověku nechová násilně. Naopak pro muslima je velmi těžké konvertovat ke křesťanství a nezřídka čelí perzekuci od členů vlastní rodiny. Mohou ho dokonce zabít. Z dětství si přitom nevzpomínám na žádné konflikty. Chodil jsem na státní základní školu pro děti zaměstnanců abujského letiště, kde bylo množství muslimů a bývali jsme dobří přátelé. Dokonce ředitel školy byl muslim, který mi později dával doporučení do semináře. Jen na hodiny náboženství jsme chodili zvlášť, ale nikdy jsme o tom nehovořili. Při školních modlitbách se nejdříve modlili jedni, potom druzí. Pokaždé zvlášť, nikdy spolu. Byly to oddělené světy, mezi kterými ale panovaly přátelské vztahy. 

Sám teď učíte ve škole, která je ale církevní. Co si máme představit pod katolickou školou v Nigérii?

Působím jako kaplan dívčí katolické školy Regina Pacis, kterou v roce 1991 založil někdejší abujský arcibiskup Dominic kardinál Ekandem k integrální výchově děvčat. Škola začínala s třiceti dívkami a třemi řeholními sestrami, dnes má více než osm set studentek ve věku od deseti let. Jedná se o školu internátního typu, tedy dívky ve škole i bydlí. Máme velmi přísné přijímací zkoušky, kromě znalostí požadujeme také doklad o dobrém vychování. Školu spravuje Kongregace Dcer Božské Lásky. Spirituální program dne začíná ranní modlitbou v 5:45 a končí modlitbou večer. Pokračuje mší svatou, kterou sloužím v šest hodin. Kromě toho ve škole učím mravní výchovu. Ve třídách se v poledne dívky modlí Angelus, každý den je společná modlitba růžence a čas od času růžencové procesí. Kromě toho mají děvčata společné modlitby před a po jídle. Jednou za dva roky také kardinál uděluje žákyním svátost biřmování a každý rok máme první svaté přijímání pro nejmladší. Naše žákyně pravidelně dosahují velmi dobré výsledky ve zkouškách i v různých mimoškolních aktivitách. 

Díky za rozhovor, milý Emmanueli.

Není zač. Bůh Vám žehnej. 

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo