Jak nenávidí kardinála Saraha a on jim odpovídá noblesním mlčením

Jak nenávidí kardinála Saraha a on jim odpovídá noblesním mlčením

Tento článek poprvé vyšel 23. června 2017 v britském katolickém magazínu Catholic Herald.

Hlavu kardinála Roberta Saraha požaduje stále víc hlasů. Když otevřete jakýkoli liberálně katolický časopis, máte velkou šanci, že narazíte na požadavek odvolat tohoto guinejského kardinála z čela Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: „Kardinála Saraha měl [papež František] už dávno vyměnit“ (Maureen FiedlerNational Catholic Reporter); „Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti by prospělo nové vedení“ (Christopher Lamb, Tablet); „Představitelé kurie, kteří neakceptují Františkův program, by měli odejít. Nebo by je papež měl poslat jinam“ (Robert MickensCommonweal); „František musí trvat na svém. Kardinálové jako Robert Sarah ... se možná domnívají, že mají povinnost házet klacky pod nohy papežství, které se podle nich ubírá špatným směrem. To ale neznamená, že František s nimi musí vycházet v dobrém“ (Redaktoři časopisu Tablet).

Sarah nebyl vždy považován za nejnebezpečnějšího muže křesťanského světa. Když ho papež František v roce 2014 do funkce jmenoval, i jeho dnešní kritici ho přijímali pozitivně. Mickens ho popsal jako člověka, který „není ambiciózní, umí pozorně naslouchat, ačkoli se po příchodu do Říma projevuje v určitých ohledech jasně konzervativně, ... je to „muž 2. Vatikánu“. Lamb získal od svých zdrojů informaci, že Sarah by se mohl liberálům líbit, protože jde o biskupa příznivě nakloněného inkulturaci“. John Allen shrnul konsenzus, který ve Vatikánu panoval: Sarah je málo výrazný biskup, „přátelský, vtipný a skromný“.

Vše se změnilo 6. října 2015, třetí den kontroverzní synody o rodině. Synodní otcové byli rozpolceni mezi zdánlivě konfliktními požadavky vyjít vstříc lidem, kteří se cítí stigmatizovaní učením Církve ohledně sexuality, a neohroženě hlásat pravdu nepřátelskému světu. V proslovu, který dostal přezdívku „apokalyptické šelmy“, Sarah zdůraznil, že je možné vyhovět oběma požadavkům současně. „Nevedeme boj proti bytostem z masa a krve,“ řekl ostatním biskupům. „Musíme zahrnovat a vítat vše, co je lidské. Ale Církev musí přesto hlásat pravdu tváří v tvář dvěma závažným problémům. Na jedné straně jde o modlářství západní svobody; na druhé straně o islámský fundamentalismus: ateistický sekularismus proti náboženskému fanatismu.“

Sarah jako mladý kněz studoval na jeruzalémské škole Ecole Biblique a plánoval napsat disertační práci na téma „Izaiáš, kapitola 9–11, ve světle severozápadní semitské lingvistiky: ugaritštiny, féničtiny a punštiny“. Není tedy překvapivé, že k vyjádření své myšlenky použil biblické výrazy. Západní svoboda a islámský fundamentalismus se podle něho podobají dvěma „apokalyptickým šelmám“. Tento obraz pochází z knihy Zjevení, která popisuje útok dvou šelem na Církev. První šelma vystupuje z moře, má sedm hlav a 10 rohů a na rtech rouhání. Druhá vyvstává ze země, činí velké divy a svádí svět, aby uctíval první šelmu.

Přesně tuto podivnou dynamiku – jedna děsivá hrozba žene lidi do náručí druhé – spatřuje Sarah v naší době. Strach z náboženské represe některé lidi vede k uctívání modlářské svobody. (Vzpomínám si, jak jsem jako jediný zůstal sedět, když Ayaan Hirsi Aliová na závěr svého proslovu vyzvala publikum, aby potleskem ocenilo „rouhání“.) Na druhou stranu útoky na lidskou přirozenost ponoukají některé lidi k přijetí falešných jistot náboženského fundamentalismu, jehož nejstrašnějším výrazem se stala černá vlajka ISIS. Každé zlo svádí ty, kteří se ho obávají, k propadnutí opačnému extrému. Je to jako s komunismem a nacismem 20. stolení – je nutný odpor vůči obojímu.

Hlava polské biskupské konference, arcibiskup Stanisław Gądecki, napsal, že Sarahův příspěvek do diskuze měl „velmi vysokou teologickou a intelektuální úroveň“, ale ostatní podle všeho vůbec nepochopili jeho význam. Arcibiskup Mark Coleridge z Brisbane odsoudil používání „apokalyptických výrazů“. (Člověka napadá, jak se vyrovnává s ostatními částmi Janova Zjevení.) „Někteří neradi slyší, když jim někdo připomíná poslední soud,“ zavtipkoval po Sarahově řeči jeden kardinál.

Významný vatikánský pozorovatel mi napsal z Říma: „Dnes se vložil do debaty proslovem o dvou šelmách z Apokalypsy. Některé lidi to naštvalo.“ Otec James Martin SJ přišel s tvrzením, že Sarah porušil katechismus, „podle něhož máme LGBT osoby přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem“.

Člověka občas napadá, jestli pro katolíky jako otec Martin existují výrazy, pomocí kterých by bylo možné hájit učení Církve ohledně sexuality – protože oni je nikdy nepoužívají. Reakce na Sarahův proslov však byla pravděpodobně víc spojená s prostou nevědomostí než s odlišnostmi v principech. Durbanský kardinál Wilfred Napier se před synodou vyjádřil, že Evropanů se týká „rozšířená neznalost a odmítání nejen církevního učení, ale také Písma“. Měl pravdu. Ti, kteří Písmo a jeho postavy dobře neznají, si častěji myslí, že biblické vyjadřování je nerelevantní nebo pobuřující.

Týden po proslovu kardinála Saraha, 14. října, si kardinál Walter Kasper postěžoval na synodní příspěvky ze strany afrických účastníků. „Můžu mluvit jen o Německu, kde si velká většina lidí přeje otevření tématu rozvodu a nového sňatku. V Británii je to stejné, je to tak všude.“ Všude ne: „Pro Afriku je to nemožné. Ale neměli by nám tak moc říkat, co máme dělat.“

Kasperova kritika Saraha a dalších Afričanů vyvolala okamžité pobouření. Obianuju Ekeocha, nigerijská katolička a protipotratová aktivistka, napsala: „Představte si můj šok, když jsem si dnes přečetla slova jednoho z nejvýraznějších synodních otců. Jako Afričanka, která nyní žije v Evropě, se běžně setkávám s tím, že moje mravní postoje a hodnoty jsou přehlíženy nebo bagatelizovány jako africký problém.“

Kardinál Napier měl podobný názor: „Je znepokojivé setkávat se ohledně kardinála Kaspera s označeními jako „papežův teolog“... Kasper nechová příliš úcty vůči africké církvi a jejím představitelům.“

Kasperovo vyjádření zapůsobilo jako protržení přehrady. Spustilo vlnu urážek, které se na Saraha snesly. Kritici ho popsali jako povýšeného, nevzdělaného člověka a možná i zločince – který potřebuje minimálně plácnout přes prsty.

Michael Sean Winters z časopisu National Catholic Reporter připomenul Sarahovi jeho roli („Kuriální kardinálové jsou koneckonců jen zaměstnanci, sice vysoce postavení, ale zaměstnanci“). Otec William Grim z listu La Croix popsal Sarahovu práci slovy “hloupé ... na první pohled stupidní ... kardinálská idiocie“. Liberální italský odborník na liturgii Andrea Grillo napsal: „Už léta je zjevné, že Sarah je v oboru liturgie velmi nekompetentní.“

Otec Anthony Ruff kritizoval Saraha v časopise Tablet: „Bylo by dobré, kdyby si reformy hlouběji prostudoval a pochopil, co v katolické teologii znamená například „mysterium“. Vatikanista a častý návštěvník římských cukráren Massimo Faggioli nevinně poznamenal, že v některých zemích by za Sarahův proslov o apokalyptických šelmách hrozil trestní postih. (Sarah léta působil za vlády brutálního marxistického diktátora Sékoua Tourého, a není tedy nutné mu připomínat, že otevřené vyznání křesťanské víry může být kvalifikováno jako zločin.)

Poté, co papež František odmítl loňskou Sarahovu výzvu, aby se mše svatá sloužila ad orientem, se Sarah stal terčem palby odsudků: „Jen velmi zřídka se stává, aby Vatikán veřejně zkritizoval předního představitele Církve, s ohledem na Sarahovo jednání to ale není úplně překvapivé...“ (Christopher LambTablet); „Papež ostře zkritizoval kardinála Saraha ,“ (Anthony RuffPray Tell); „Papež umravnil Saraha“ (Robert Mickens na Twitteru); „Papež František ... ho ostře zkritizoval“ (opět Mickens, v časopise Commonweal); „další kritika“ (ještě jednou Mickens, o pár měsíců později v časopise La Croix). Když to sečtete, je to docela pěkný výprask.

Vyměňovat si obvinění z nedostatku citlivosti pravděpodobně není nejlepší způsob, jak řešit spory ohledně nauky. Sarahovi kritici ale svou rétorikou odhalili důležitý aspekt dnešního katolického světa: při sporech ohledně nauky, morálky a liturgie se z liberálních katolíků stali církevní nacionalisté.

Tradiční katolíci obvykle podporují jednotný doktrinální standard a pastorační přístup bez ohledu na hranice států. Pokud nedávají přednost latinské mši, požadují, aby překlady do místních jazyků co nejpřesněji odpovídaly latinské verzi. Nepohoršuje je způsob, jakým Afričané mluví o homosexualitě nebo blízkovýchodní křesťané o islamismu.

Naproti tomu liberální katolíci požadují překlady přizpůsobené místnímu stylu a schválené národními biskupskými konferencemi, nikoli Římem. Po překročení hranice států je nutné přizpůsobit pravdu místní realitě. Výroky katolické nauky je nutné sdělovat pastoračně citlivým jazykem – to znamená citlivě vůči vzdělanému a bohatému Západu.

Jednou z výhod církevního nacionalismu je, že se liberálové nemusí zabývat přímo spory o nauku, kde mají tradiční „rigoristé“ obvykle převahu. Pokud je nutné pravdu upravit podle místních reálií, nikdo z Říma nebo z Abuje nemůže příliš mluvit do víry v Bruselu a Stuttgartu (přesně to měl Kasper na mysli při své poznámce ohledně Afričanů).

Je to zřejmé u autorů jako Rita Ferrone z časopisu Commonweal, podle níž by anglicky mluvící lidé měli spíš než následovat Saraha důvěřovat svým vlastním zástupcům a své vlastní moudrosti ohledně modlitby v naší rodné řeči. Výrazem „svým“ přitom nemyslí globální a katolické, ale měšťanské a americké.

Co když se ale nepodaří Saraha umlčet, zkrotit a zavřít za porušení západních vyjadřovacích norem, a místo toho se stane papežem? Toto se jeho kritici bojí nejvíc. Mickens píše o temné možnosti nástupu „Pia XIII. (jinak známého jako Robert Sarah)“. Podle Lamba by se Sarah mohl stát prvním černým papežem. (Bylo by to krásné – Sarahovi rodiče, konvertité ze zapadlé guinejské vesničky Ourous, byli přesvědčení, že kněžími se mohou stát jen bílí lidé, a smáli se, když jim syn sdělil, že si přeje jít do semináře.) Stejný vatikánský pozorovatel s dobrými styky, podle něhož Sarahovy šance během synody klesly, teď říká, že jeho pozice se zlepšuje. „Lidé si všímají všech těch útoků i toho, že se dokázal zdržet reakcí na ně.“

Je skutečně pozoruhodné, jak dobře Sarah obstál v tomto přívalu urážek. V nové knize Síla ticha lze rozpoznat potlačovanou bolest:

Bylo bolestné snášet atentáty ve formě pomluv, urážek a veřejného ponižování. Poučil jsem se, že když se vás někdo rozhodne zničit, najde k tomu dostatek slov, zášti a pokrytectví. Možnosti konstruovat nepravdivé argumenty, důkazy a tvrzení z ničeho jsou opravdu obrovské. Když se tak chovají představitelé Církve, především biskupové, je bolest ještě hlubší. Musíme přesto zůstat klidní a tiší, prosit o milost nepodlehnout zahořklosti, nenávisti a pocitům nicotnosti. Stůjme pevně a pokorně v lásce k Bohu a Jeho Církvi.

Navzdory všemu si Sarah udržel vztyčenou hlavu. Ve své knize opakuje výzvu k sloužení mše svaté ad orientem a k další reformě reformy: „Je-li to Boží vůle, reforma reformy v liturgii se uskuteční, až to bude On sám chtít a způsobem, jakým bude chtít. I přes skřípání zubů se to uskuteční, protože jde o budoucnost Církve.“

Když se Sarah odmítá podbízet lidem, kteří ovládají Řím, současně odmítá sloužit i jakékoli jiné straně. Ve své pozoruhodné knížce vypráví staré islámské pohádky, projevuje soucit s trpícími a slabými a odsuzuje vojenské zásahy: „Jak by se člověk mohl nepohoršit a nezděsit nad akcemi vlád USA a Západu v Iráku, Lybii, Afghánistánu a Sýrii?“ Sarah tyto zásahy považuje za prolévání krve „ve jménu bohyně Demokracie“ a „ve jménu Svobody, další západní bohyně“. Staví se proti snaze vybudovat „náboženství bez hranic a novou globální etiku“.

Pokud se to někomu zdá nadnesené, ať si vzpomene na vzkaz, který Georgi W. Bushovi poslal Tony Blair šest dní po vypuštění raket na Bagdád: „Máme velkou ambici: Vytvořit globální agendu, kolem níž budeme moci spojit svět... šířit naše hodnoty svobody, demokracie a tolerance“. Podle Saraha se takový program blíží rouhání.

Podobně kriticky se dívá na moderní hospodářství: „Církev by učinila osudovou chybu, kdyby se vyčerpala snahou dát společenskou tvář modernímu světu, který vznikl díky kapitalismu volného trhu.“

Válka, pronásledování, vykořisťování: to vše je součástí „diktatury hluku“, jejíž dotěrné slogany odvádějí pozornost lidí a diskreditují Církev. Jak této diktatuře odolat, Sarah ukazuje na příkladu bratra Vincenta, nedávno zesnulého mladého muže, kterého měl velmi rád. „Jen když milujeme a modlíme se jako Vincent, máme šanci zaslechnout tichou hudbu, jakou hráli andělé Janu od Kříže.“ Ano, tato kniha ukazuje, že Sarah má hodně co říct: o mystickém životě, Církvi a světovém dění. Většinou však mlčí, zatímco svět mluví o něm.

Matthew Schmitz je literární redaktor webu First Things, je členem programu Robert Novak Journalism

Překlad Marie Tejklová

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo