O duchovním boji

O duchovním boji

O duchovním boji se v dnešní době příliš nemluví. A přece je to něco, co je pro život křesťana velmi důležité. V nedávné minulosti jsme prožili šestitýdenní postní dobu, Svatý týden a velikonoční svátky, v nichž slavíme Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, které se mohou stát příležitostí k novému začátku. Začleňme do tohoto začátku i každodenní boj o svatost. Nebojme se. Není to nic, za co bychom se snad měli stydět.

V dnešní době čas od času můžeme zaslechnout názor, že křesťanství v naší euroamerické civilizaci ztratilo svůj náboj, protože křesťané již nejsou ochotni podřídit svůj život Kristovým požadavkům. Proto také Evropa ztrácí svoji tvář a identitu. Aby tomu tak přestalo být, musí se křesťané v Evropě vrátit ke Kristu jako ke své první lásce, které jsou ochotni podřídit všechny ostatní své lásky a tím dát svým životům smysl a řád.

To ovšem není nic jednoduchého. Aby se toto mohlo stát, budeme muset dát do souladu s Kristovým učením své vášně a touhy, dostat pod kontrolu své jednání a pohnutky, kterými řídíme své úmysly a být neustále bdělí. Naši předkové tomuto procesu říkali duchovní boj. Tento boj nás má vést k vyrovnanosti a vnitřnímu míru a je o to tvrdší, oč víc se odehrává uvnitř člověka. Abychom tento boj mohli zdárně bojovat, musíme jít v Ježíšovým stopách, protože on je náš pokoj a naše cesta (srov. Jan 14, 6). Pokoj je výsledek asketického boje, který každý křesťan musí vybojovat ve svém nitru, proti všemu, co není z Boha: pýše, sobectví, smyslnosti či povrchnosti. Nemá cenu volat po vnějším míru, když nemáme mír ve svém svědomí.

Tradice církve vždy považovala křesťany za Kristovy bojovníky, kteří tím, že bojují proti svým náklonnostem, které se neshodují s Kristovými nároky, se stávají solí země a světlem světa. Proč vlastně musí křesťan neustále bojovat? Protože musí stále znovu začínat ve svém duchovním životě. Je to zápas o maličkosti. Ne vždy se nám chce ráno včas vstávat, modlit se, přečíst si úryvek z Bible, v neděli jít na mši svatou, jít ke zpovědi atd. Ovšem nejde pouze o tyto věci. K duchovnímu boji patří též plnění každodenních povinností v zaměstnání a v rodině. Ze zkušenosti víme, že některé jsou stále dokola, což někdy bývá značně ubíjející. To, že často musíme začínat stále znovu, je pro nás dobrodiním, protože nás to vede k pokoře. Nemyslíme si, že jsme dokonalí a neovládne nás pýcha. Přitom, když se rozhodneme začít tento boj, nesmíme čekat, že se účinky tohoto boje projeví hned nějakým způsobem navenek, nebo že nás ovládnou nějaké vznešené pocity. Duchovní život je totiž věcí Boží milosti, naší vůle a lásky, a ne našich citů a nálad. Duchovní boj není o ničem jiném než o sjednocování se s Kristem na cestě do nebe. Bůh nás stvořil pro sebe a mineme-li se s tímto cílem, náš život se nevyplatí. Jeho smysl bude promarněný.

V tomto boji musíme počítat s jedním významným nepřítelem: pýchou. Ta roste po nějakém našem nezdaru, když přestaneme hledat Boží pomoc. Jsme jakoby uraženi, neboť máme pocit, že Bůh nám nepřišel na pomoc, když jsme ji potřebovali. Naše obrazotvornost vymýšlí překážky k návratu, které by neexistovaly, kdybychom se na celou věc podívali s trochou pokory. My pak nabýváme přesvědčení, že nás Bůh opustil a že jsme ztraceni.

Další překážkou v tomto boji je myšlenka okázalosti: Když budu bojovat, stanu se slavným bojovníkem. Budu bojovat s velkými překážkami a proslavím se. Ve skutečnosti jde ovšem většinou o boj v maličkostech a k tomu mi už odvaha chybí. Největším nepřítelem skály není sbíječka, ale voda, která po kapkách skálu narušuje a vniká do trhlin až ji jednoho dne roztrhne. Tak i křesťana, který podceňuje boje v nepatrných věcech, jednoho dne tyto nepatrné věci zcela prostoupí a on si uvědomí, že se ocitl na lopatkách. Stane se nepevným a lhostejným vůči Božímu hlasu. Tento princip potvrzuje Ježíš, když v evangeliu říká: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci“ (Lk 16, 10).

K tomuto boji nám Bůh dal prostředky, které máme používat. Jsou to modlitba, sebezápor a svátosti. Sebezápor je modlitba smyslů. O svátostech Katechismus sv. Pia V. učí, že to jsou určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí. Každý boj vyžaduje cvik, správnou výživu a ošetření ran utrpěných v boji. Toto všechno nám poskytují svátosti. Duchovní boj, který je veden prostřednictvím askeze, vyžaduje sílu, a tu dostáváme od Boha právě skrze svátosti.

Kdo nebojuje, ocitá se v různých formách otroctví. V otroctví touhy po moci, po vážnosti, po majetku, v otroctví ješitnosti, marnivosti, peněz, smyslnosti apod. Nikdo se nemůže cítit v bezpečí, pokud přestane bojovat sám se sebou. Nikdo se nemůže zachránit sám. Všichni jsme odkázáni na prostředky, které nám církev nabízí a které nás posilují: pokora nám umožňuje přijmout pomoc a dobrou radu, sebezápor připravuje naše srdce, aby v něm mohl vládnout Kristus, studium církevního učení nám pomůže uchovat víru a nesejít z cesty k Bohu.

Našimi pomocníky a podporovateli se stávají rovněž světci. Především Panna Maria, která je naší společnou Matkou, potom její manžel svatý Josef, který je ochráncem celé církve, naši strážní andělé a světci, kteří nám jsou zvláště blízcí a k nimž chováme zvláštní úctu. Podle svatého Josemaríi Escrivy je společenství svatých pro duši tím, čím je transfuze krve pro tělo. Budeme-li dobře toto společenství prožívat a budeme-li počítat s pomocí našich přátel v nebi, pocítíme v okamžicích vnitřního boje radost a sílu, protože si uvědomíme, že na tento boj nesme sami.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo