Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Blog
28. jún 2016

Výchova kněží v Ugandě

„Tam, kde existují nižší semináře nebo jiná zařízení podobného druhu, ať jsou zachovány, neboť v nich se má rozvíjet milost povolání. Ať je v nich postaráno o to, aby spolu s humanistickým a vědeckým vzděláním se bohoslovcům dostalo zvláštní náboženské formace. Tam, kde to uzná diecézní biskup za vhodné, ať zřídí nižší seminář nebo podobný institut.“ (kan. 234 CIC)
Výchova kněží v Ugandě

Mohlo by se zdát, že nižší semináře odvál čas. Většina chlapeckých a dívčích katolických škol postupně vykročila ke koedukaci a katolické školství těžce postihla vlna sexuálních skandálů, což ruku v ruce s poklesem zájmu o kněžské povolání vedlo k nevelkolepému pohřbu těchto institucí zřízených tridentským koncilem. Určité vzepětí znamelo pouze založení řeholní kongregace Legionářů Kristových, které i přes sexuální skandály zaklatele Marciala Maciela nadále provozuje dva malé řeholní semináře ve Spojených státech – v Indianě a New Hampshiru.

Jenže co když středobodem našich úvah přestane být Západ? S kritikou „úděsného eurocentrismu“ jsme se v církvi naposledy setkali v průběhu synody o rodině. V komisi, která měla koncipovat závěrečný dokument, bylo z deseti členů pět Evropanů a jeden Latinoameričan, jeden Asijec, jeden Afričan, jeden Severoameričan a jeden otec z Oceánie. Připočtěme urážlivé výpady kardinálů Kaspera a Danneelse vůči africkým otcům (jeden jim sdělil, že by měli mlčet, druhý jim popřál krach jejich církví), a zjistíme, že rasismus, eurocentrismus a kulturní kolonialismus nejsou v církvi zrovna okrajovými problémy.

Papežská ročenka Annuario Pontificio přináší docela jiný pohled na světovou církev. Ve všech statistikách růstu mají hlavní slovo Afričané a Asiaté, zatímco v poklesu nikdo nepředčí Evropu. Během necelých deseti let (2005 – 2014) vzrostl počet katolíků v Africe o 41%, počet kněží o 32.6%, počet řeholních kněží o 10.2% (ještě lépe na tom byla Asie s třicetiprocentním růstem), stoupl i počet řeholních sester a seminaristů (o 30.9%). Největší kněžský seminář na světě je v současnosti Bigard Memorial Seminary v Nigérii s 838 bohoslovci.

Afričané jsou sice trnem v oku evropským progresivistům, neboť mezi nimi převažují konzervativci, ale například od newyorského arcibiskupa Timothyho Dolana se dočkali pochvaly. „Afričtí biskupové mají svěžest, i když nám to zní neobvykle, čistotu, pokud jde o biblickou víru. Mají mládí a prorockého ducha, připomínají nám, že naším úkolem je kulturu přetvářet a nikoliv formovat se podle ní. A když se díváme na jejich církve, vidíme, že právě to se také tak u nich děje,“ pravil uznale během synodálních jednání.

Ohýbej stromek, dokud je mladý

V refektáři se spoustou těch nejjednoduších dřevěných lavic sedí nejméně stovka hošíků, jeden jak druhý, všichni se stejným sestřihem a v jednotné „domácí“ uniformě, černých kraťasech s gumou v pase, které na nich povětšinou plandají, a barevných tričkách s logem Nswanjere Junior Seminary. Všichni mají na krku růžence jiskřivých barev, ručky spjaté k modlitbě a zahloubané výrazy v obličeji. Když se domodlí, každý si umělohmotnou naběračkou naplní hrneček teplým mlékem a přikusuje k němu bílé pečivo. Na všechno dohlíží papežové a biskupové visící nad dětskou malbou africké krajiny a velký krucifix nad nimi.

Jsme v Ugandě. Zemi, kde léta vládl krutý diktátor Idi Amin, která má třicet milionů obyvatel a kde se bez problémů domluvíte anglicky. Není divu, vždyť se jedná o bývalou britskou kolonii. V Ugandě žije také převážně křesťanské obyvatelstvo, téměř půl na půl rozdělené mezi katolíky a protestanty, a asi dvanáct procent muslimů. Uganda je země s nejmladší populací na světě, téměř polovina populace je mladší čtrnácti let. Je tu povinné školné, ale na africké poměry přece docela vysoká gramotnost – 69.9%.

Seminaristé u snídaně

Jsou tu také čtyři katolické arcidiecéze a devatenáct diecézí, čtyři velké kněžské semináře a hned devět menších. Sedm z nich jsou klasické seminární „minory“, střední školy pro chlapce od třinácti let, kdy v Ugandě začíná sekundární stupeň vzdělávání, jeden je misionářský konvikt pro chlapce v témže věku a jeden, právě Nswanjere, patří ještě k primárnímu vzdělávání – jsou tu chlapci od čtvrtého do sedmého ročníku základní školy, tedy od devíti do třinácti let věku. Pak je ještě jeden takový seminář, na východě Ugandy nově zřídili „juniorát“ v nižším semináři sv. Pia X.

Většině chlapců zdejší studium doporučí kněží, kterým ministrují. Pokud se jim zdá, že svou zbožností a oddaností oltářní službě převyšují ostatní. Tak to bylo i v případě novináře Roberta Mugagga. Když mu bylo osm, ministroval v katedrální farnosti a zdejší kněží si ho vyhlédli. Ačkoliv se nakonec knězem nestal, na léta v semináři vzpomíná s láskou. V ložnici měl postel vedle stejně starého Johna Bosca Kiggundu, současného rektora Nswanjere. Tento usměvavý Uganďan je prý nejlaskavějším ze současného direktoria třech kněží. Kromě něj je to vicerektor Joseph Ssentomero a spirituál Matthias Mulumba Buuzibwa.

Seminaristé a jejich rektor John Bosco Kiggundu

V roce 2014 oslavilo Nswanjere padesáté výročí svého založení tehdejším arcibiskupem Josephem Kiwanukou. Sjely se sem stovky kněží, kteří Nswanjere prošli, i první absolvent, který se stal biskupem, Joseph Anthony Zziwa z diecéze Kiyinda-Mityana. Ten do semináře vstoupil v devíti letech hned po jeho založení, v roce 1965. Pak, stejně jako většina absolventů, pokračoval do některého z nižších seminářů a potom konečně do velkého semináře. Oslavy tehdy nebraly konce a kampalský arcibiskup Cyprian Lwanga si tu zasadil svůj strom.

Z vesnic i měst ke kněžství a ještě dál

Protože je Nswanjere, spolu s už zmiňovaným juniorátem sv. Pia X., seminářem přijímajícím ty nejmladší žáky, studují tu chlapci z celé Ugandy. Z různých kmenů a společenských vrstev, synové lékařů se syny negramotných farmářů, což se však vzhledem k tomu, že každému patří jeho kufřík s oblečením, skříňka a postel, příliš neprojevuje. Chudým studentům pomáhají se školným jejich farnosti. Doporučení faráře je nutnou podmínkou přijetí, stejně jako spořádané katolické manželství rodičů.

Inzercia

Svaté přijímání od otce spirituála

V ugandské společnosti vyžaduje takové rozhodnutí velkou důvěru v Boží prozřetelnost, vysvětluje jeden z kněží. Ani ne tak kvůli tomu, že by se rodičům po dětech stýskalo, ale protože zejména v chudších vrstvách odchází s malým chlapcem na celý školní rok i jeden pár rukou k práci v hospodářství. A to i přesto, že většina hochů pochází z mnohodětných rodin a někteří mají i více než deset sourozenců. V semináři jsou občas dny otevřených dveří pro rodiče a ti, kteří mohou, přijíždějí. Rodiče Roberta Mugaggy měli auto, opečovávaný Ford Anglia, někteří seminaristé ale každoročně přicházejí a odcházejí pěšky.

Prváci, kterým je většinou devět nebo deset let, jsou ostatními nazýváni gusite. Ostatní jsou kamwaka. A jak už to tak bývá, musí si nejmladší své místo na slunci vybojovat. Třeba sportovními výkony. Tak mezi nimi vznikají hluboká přátelství a soudržnost, aby příští rok zase přivítali další várku zelenáčů a pořád dokola, s výjimkou okamžiků, kdy všichni pokleknou před jedním Bohem, aby mu vzdávali slávu. Klečí, ba se klaní, před Božím majestátem jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Tatam jsou rozjívené děti, které občas vídáme v našich kostelech.

Biskupské požehnání

Každodenní mše svatá, modlitba a eucharistické příjmání, to je nejcennější poklad, jaký si chlapci odtud odnášejí, říká spirituál. Většina jich pokračuje do Kisubi seminary, to je nižší seminář v Kampale. Přijímají je přednostně a nemusí se bát, že by je vyloučili, když už mají vštípenou duchovní i akademickou disciplínu. Ze zdejšího semináře se také vyhazuje. Každý rok, vždy před začátkem prázdnin, odchází některé děti z rektorátu s pláčem, když jim oznámí, že příští rok už se vracet nemají. Nezvládali studium nebo disciplínu. Vrátí hromádku oblečení a školní průkaz.

Seminaristé se učí podle ugandských osnov pro základní školy. Kromě kmenových učitelů, kněží a řeholních sester, kteří je učí také matematiku nebo angličtinu, dochází do semináře externí učitelé, kněží i laici. V každém ročníku je na konci zkouškové období, po kterém se vytváří jakýsi žebříček. V sedmém ročníku, který je v Ugandě posledním ročníkem základní školy, skládají studenti závěrečné zkoušky z angličtiny, matematiky a vědy.

Zelený čtvrtek

Ze seminárních předmětů je – pro Evropany nejspíš překvapivě – nadále kladen velký důraz na latinu. Malí seminaristé se latinsky učí a modlí. A učí se modlit. Robert Mugagga vzpomíná, že právě latina mu způsobovala největší utrpení. Učil se slovíčka přes noc. Nakonec i díky houževnatosti tehdejšího rektora našel v latině docela zalíbení, když zjistil, že výslovnost je stejná jako v jazyce luganda. V Kisubi je pak latina jedním z předmětů, z nichž se povinně skládá zkouška, takže se opravdu oplatí si základy v Nswanjere osvojit. Seminaristé z prvního ročníku se také učí krasopis.

Pokud se zrovna nemodlí nebo nestudují, jsou malí seminaristé docela zdatnými sportovci. Na seminárních pozemcích hrají v barevných tričkách fotbal a basketbal, předhánějí se v běžeckých závodech a v chůzi po laně, oblíbenou atrakcí je také omlácený stůl na stolní tenis. Většina nábytku je taková, za posledních padesát let se mnohokrát nezměnila. Vlastně většinou vůbec. Ale nezdá se, že by to vůbec někdo vnímal. Vždyť omšelý nábytek posloužil generacím ugandských kněží.

Na hřišti

Vedle je semináře je plantáž s cukrovou třtinou a nad ní les plný opic. Na seminární farmě chlapci pěstují cassavy, kukuřici a banány a chovají krávy, prasata a slepice. Práce je běžnou součástí života malých Uganďanů a tak nikdo nevnímá práci v semináři jako újmu. A pak když přijde čas, obvykle na nějaký církevní svátek, zabijí některá zvířata a rožní je. Otec Kiggundu tehdy nakoupí také spoustu malých skleněných lahví Coca Coly, toho nejslavnostnějšího pití, a pak se slaví až do rána.

Oslavy církevních svátků jsou vůbec největší zdejší atrakcí. I většina bývalých absolventů nejraději vzpomíná na pompézní Velikonoce, kdy kněží myjí nohy dvanácti vybraným seminaristům, na palmová procesí, na božítělová procesí, na poutě, na unikátní klukovský svět, svět Toma Sawyera, Gilgameše, germánských comitatus, japonských samurajů, mnichů sv. Benedikta, rybářů z Newfoundlandu, Indiánů, mexických cristeros a snad i samotných apoštolů.

A tak tady, na afrických pláních, daleko od pyšného my jsme církev, jsou jako děti (Matouš 18:3).

Ročník 1996, studentka politologie, publicistka. Zajímám se o katolickou církev v Africe (a obecně o Afriku), občas překládám věci z polštiny i angličtiny a osobně jsem milejší než na internetech.

Inzercia

Inzercia

Odporúčame

Blog
Trident míjí generaci kostelních babiček (rozhovor)

Trident očaril skôr mladých ako babičky (výber z blogov)

Od okamžiku, kdy papež Benedikt vydáním motu proprio Summorum Pontificum uvolnil užívání tradiční liturgie dle misálu z roku 1962, uplynulo již téměř devět let. Za tu dobu zejména na západě prudce vzrostl počet míst, kde se tzv. předkoncilní liturgie slouží, a také se vykrystalizoval profil průměrného kněze, který má o starší liturgii zájem, jako mladého nadšence, který, slovy profesora Pérrina, v příštích letech promění tvář své církve v silně sekularizovaných západních zemích.

Blog
Genocída - slovo rozdeľujúce svet

Genocída - slovo rozdeľujúce svet

Napätie medzi Tureckom a Nemeckom po hlasovaní desiatich tureckých poslancov v nemeckom parlamente o genocíde arménskeho národa eskaluje stále viac. Prezident Erdogan ohlásil ďalekosiahle následky a z krokov tureckej vlády je jasné, že Turecko nemieni ustupovať.

Denník Svet kresťanstva

Diskutovať môžu exkluzívne naši podporovatelia, pridajte sa k nim teraz.

Ak máte otázku, napíšte, prosím, na diskusie@postoj.sk. Ďakujeme.