K teroristickým útokům v Bruselu

K teroristickým útokům v Bruselu

Madrid, Londýn, Paříž, Istanbul a teď Brusel. Co mají tato města společného? Odehrály se v nich útoky Islámského státu. Po každém takovém útoku se zvedne vlna emocí. Je to naprosto pochopitelné. Cítíme se znejistěni, necítíme se bezpečně. Většinou hledáme politické důvody a vysvětlení. Je to však všechno?

Je vždycky smutné, když umírají lidé. A je úplně jedno jaké jsou národnosti, rasy nebo vyznání. Vždycky to jsou otcové nebo matky, synové nebo dcery, strýcové, tety, přátelé, známí... Lidé se sociálními vazbami. Vždycky někomu budou chybět. To je jedna rovina tragédie. Druhou rovinou je důvod, proč se to všechno děje. Viníme lidi, kterým říkáme radikální muslimové, ujal se pro ně termín islamisté, a islám se dostává do popředí našeho zájmu. Přeme se o to, zda je to náboženství mírumilovné nebo naopak nabádající k nenávisti ke všemu a ke všem, kdo nesdílejí stejnou víru. Osobně si myslím, že islám není ani jedno ani druhé, stejně jako křesťanství. V Koránu i v Bibli najdeme příkazy k lásce, najdeme zde ovšem i příkazy vedoucí k násilným řešením. Islám, stejně jako křesťanství, je náboženství poměrně složité. Jeho pramenem není pouze Korán, ale též tradice a výklad života proroka Mohameda. A tady je důležité, kdo právě stojí u kormidla. Je důležité jací jsou to lidé. Počet už tak nerozhoduje, protože dějinná zkušenost nás učí, že menšina, která ví, co chce, dokáže udolat většinu, která tone v lhostejnosti a hodnotových zmatcích.

A toto je přesně naše situace. Naše civilizace je jako vyčištěný, prázdný dům, o němž mluví Ježíš (Mt 12, 43 - 45). Zřekli jsme se křesťanské víry, ale novou náplň najít nedokážeme. Ono to ani nejde, protože žádná jiná není. Tedy kromě té z druhé strany. Ze strany nečistého ducha, protivníka Božího. Tato náplň na sebe bere podobu mnoha lákavých alternativ, které se však zatím nikdy neosvědčily a neosvědčují se ani dnes. Žijeme jakoby mezi dvěma skalisky, které nás stlačují. Mezi dvěma kulturami smrti, jak by to nazval svatý Jan Pavel II. Jednu si vyrábíme sami tím, že se vzdáváme své křesťanské identity. Místo ní se na nás valí ideologie relativismu. Z druhé strany se na nás žene přesně opačný ideový svět islámu, který správně vycítil naši prázdnotu. Dovolím si tvrdit, že obě tyto varianty mají téhož původce: ďábla, jehož Ježíš označil za otce lži (Jan 8, 44). To je také důvod, proč se ony "lákavé alternativy" nemají šanci osvědčit.

Když se vzdáme Boha a necháme jednat ďábla, vždycky umírají lidé. Známe to z francouzské revoluce, z různých válek, z dob nacismu a komunismu. Jsme toho svědky i v dnešní době, a to nejen v Evropě. Ze stejných důvodů jako včera v Bruselu, umírají lidé na území Iráku, Sýrie či Nigérie. Dnes už máme zprávy o tom, že islamisté se neobracejí pouze proti křesťanům, ale rovněž proti svým souvěrcům, kteří nesdílejí jejich způsob víry a pohled na život, který z tohoto způsobu vychází. Tragédii této smrtící setby můžeme snad o něco zmírnit tím, když si uvědomíme, že život na této zemi není naším konečným cílem, nýbrž prostředkem. Abychom však toto mohli objevit, potřebujeme víru, o kterou jsme se nechali oloupit.

Kdybychom ji měli, brzy bychom zjistili, že nic na tomto světě se neděje jen tak, beze smyslu. I smrt mnoha lidí může mít svůj význam. Když jsem se včera dozvěděl o tom, že teroristé znovu zaútočili, tentokrát v hlavním městě Evropské unie, musím přiznat, že mě to ani moc nepřekvapilo. Nicméně mě to donutilo přemýšlet nad smyslem všech těchto hrůz a vybavila se mi Ježíšova slova, která řekl Židům, když k nim mluvil o rozpoznávání znamení:

Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit." (Lk 13, 1 - 9) Zdieľať

V těch slovech je recept. Recept je návod na uzdravení. Vcházíme do nelehké doby. Do doby, v níž se nebude lehké orientovat. Do doby, v níž bude smrt možná více přítomná než jak jsme na to byli doposud zvyklí. Tato skutečnost nás může dovést až ke zvyku našich předků modlit se za dobrou smrt.

Podobenství o fíkovníku na vinici nám říká, že Pán nad námi jen tak hůl nezlomí, ale na druhé straně má všechno svůj konec. Historický fíkovník již vyťat byl. Ten náš zatím ještě stojí. Našim úkolem je rozpoznat znamení této doby a začít se podle něho chovat. Každý ale musíme začít sám u sebe.

 

 

 

 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo