Zdieľať
Tweetnuť
Kopírovať odkaz
Čítať neskôr
Pre uloženie článku sa prihláste alebo sa ZDARMA registrujte.
Blog
23. marec 2016

Naše civilizace není definována ani pračkami, ani lety do vesmíru, ale právě obranou těchto práv

Prejav Pavla Slobodu, poslanca Európskeho parlamentu z včerajšieho večera o podstate ľudských práv. Prednesený bol v Centre Václava Havla pre ľudské práva, na pôde Florida International University. Prejav prinášam v pôvodnom znení s vedomím autora.

Od desatera k civilizaci

  • Vážení přátelé, dámy a pánové, o významu lidských práv zde bylo a bude řečeno mnoho. Dovoluji si vás oslovit svým pohledem na tuto oblast jako bývalý velvyslanec u Rady Evropy, evropské mezinárodní organizace zabývající se lidskými právy, a jako současný poslanec Evropského parlamentu a předseda jeho právního výboru. Tyto názory jsou čistě soukromé.
  • Lidská práva jsou nepochybně zásadní výdobytek západní civilizace a pilíř její existence. Jejich základem je úcta k jednotlivci, kterou do našeho civilizačního okruhu přineslo židovství a křesťanství, tedy náboženství, která zdůvodňují úctu k jednotlivci vertikálně: každý člověk je hoden úcty, protože je živým dílem svého Stvořitele. Nyní, v předvelikonočním období se hodí příklad z křesťanství: k jinému člověku mám já mít vztah úcty, protože kvůli němu stejně jako kvůli mně se narodil Kristus a kvůli jeho i kvůli mým narušením harmonie stvoření umřel na kříži.
  • Humanismus koncept lidských práv nepochybně rozvinul, ale zároveň i zrelativizoval, protože odboural vertikální zakotvení úcty k jednotlivci. Proto nyní zůstává nedostatečně zodpovězena otázka, PROČ mám mít úctu k člověku. Jistě se shodneme na zlatém pravidlu, že nemáme jiným dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám. To je ale jen negativní vymezení, pozitivní motivace pro úctu k člověku chybí. Proto také právní základ samotných lidských práv je neukotvený, odvolávky na přirozené právo jsou nedotažené, protože co je to přirozené právo… bez oné vertikály?  Důsledek je jasný: zatímco dříve se člověk ze svého vztahu úcty k jinému člověku odpovídal vyšší autoritě, nyní se vztahuje jen k sobě rovným lidem, které ale z mnoha důvodů za sobě rovné nepokládá. Tím se vytvořil prostor pro to, aby tento původně humanistický přístup zmutoval do individualismu.
  • Příkladem individualizace humanismu jsou obtížné a často zideologizované diskuse okolo etiky tzv. reprodukčního zdraví. Je skutečně právem ženy rozhodovat samostatně o embryu, jako by šlo o nádor v těle, jakkoliv embryo má odlišnou DNA od matky, a jakoby otec k tomu neměl co říci? Je-li odlišná DNA znakem osoby odlišné od matky, kde zůstalo základní práva embrya? Nechci zde tyto otázky řešit, chci jen na nich ukázat obtížný vztah individualismu a lidských práv bez vertikální perspektivy.
  • Důsledkem neukotvenosti humanistického konceptu lidských práv je jejich relativizace, která má nejméně dva velké důsledky: (1) rozmělňování katalogu lidských práv a (2) tendence k tzv. Realpolitik v zahraniční politice.
  • Rozmělňování katalogu lidských práv nás nutí znovu a znovu se ptát, co že to jsou ta základní práva. Jsou to práva, s nimiž se člověk rodí na svět? Poslední extence sociálních práv je v tomto ohledu zvlášť významná: skutečně věřím, že jsem se přišel na tento svět s právem na kolektivní vyjednávání? Finové se domnívají, že dnešní člověk se rodí s právem na internet, zatímco jeho vynálezce stále ještě žije a těší se dobrému zdraví. Proč není základním právem právo na telefon?
  • Zahraniční Realpolitik činí ze základního práva právo obchodovatelné, a tudíž zcizitelné, a tudíž ne-základní. Jsme zde na rozcestí: ochrana základních práv je jen úkolem států pro své občany, anebo se mám jako člověk starat i o ostatní lidi bez ohledu na hranice? Pokud je rozsah ochrany lidských práv jen otázkou volby daného státu, pak nelze nic namítat proti tomu, když takový stát ve své mezinárodní dohodě připustídoložku o nevměšování do vnitřních záležitostí druhé smluvní strany, tedy nevměšování do úrovně ochrany lidských práv. To se tuším děje nyní ve vztahu mezi Kubou a EU. Pokud by toto prošlo, šlo by o příklad Realpolitik par excellence.
  • Existuje příliš mnoho studií prokazujících, že čím demokratičtější je společnost, v níž jsou respektována lidská práva a právní stát, tím je tato společnost (nejen její vůdci a zahraniční společnosti zde působící) bohatší. Dodržování lidských práv má tedy přímý vliv na bohatství společnosti. A to je i příležitostí pro mezinárodní obchod. Když tedy odhlédneme od ideových základů lidských práv, jejich ochrana dává smysl i ekonomicky.
  • Evropská unie alespoň teoreticky se pokouší o jistou brzdu proti Realpolitik tím, že do svých mezinárodních obchodních a rozvojových dohod dáválidskoprávní doložku, podle níž dodržování lidských práv je podmínkou aplikace dané dohody. V reakci na pogromy proti křesťanům v Egyptě vydala např. Rada v červnu 2013 doporučení, které specificky zdůrazňuje svobodu vyznání jako podmínku vzájemné spolupráce. Je však jen minimum případů, kdy tyto lidskoprávní klauzule byly skutečně aplikovány. Nám europoslancům tak slouží alespoň jako materiál pro výhrůžky vůči porušující zemi.
  • Takže co s tím vším? Myslím, že je zapotřebí
    (1) chápat lidská práva především jako práva těch druhých, ne jako práva svoje. Tím obrousíme ostré hrany lidskoprávního individualismu. Na právnické fakultě mě učili, že právům odpovídají i povinnosti. Je zajímavé, že žádná mezinárodní instituce ani stát zatím nevydaly nějakou chartu lidských povinností. Spokojují se s tím, že moje práva končí tam, kde začínají práva druhého a rozhoduje o tom soud. Vím, že kdysi dávno byl v Radě Evropy pokus povinnosti člověka zakotvit učiněn, ale bezpečně odpočívá v nějakém šuplíku. Takže stále máme jen biblický Dekalog.
    (2) nacházet rovnováhu mezi obchodními a lidskoprávními aspekty v mezinárodních obchodních a rozvojových vztazích. Ani obchodování bez ohledu na lidská práva, ani kompletní izolace porušujícího státu, je-li naděje, že (byť omezené) vztahy nevyloučí zlepšování lidskoprávní situace. To jsou samozřejmě jen obecné postuláty, které je třeba v každém individuálním případu poměřovat zdravým rozumem a zdravým svědomím.
  • Nikdy nesmíme zapomenout, že prostor euroatlantické civilizace je prostorem obrany práv, která by islamisté, Rusko, Čína a Severní Korea nejraději vymazali z povrchu země. Naše civilizace není definována ani pračkami, ani lety do vesmíru, ale právě obranou těchto práv.
  • Děkuji za pozornost.

Inzercia

Odporúčame

Blog
Smetisko dejín, kade vedie najkratšia cesta?

Smetisko dejín, kade vedie najkratšia cesta?

Problém, ktorý ma veľmi kvári. Je to boj jedných v mene kríža voči druhým, ktorý majú tak isto kríž v znaku. Len preto, lebo tí druhí si dovolili ten kríž vziať a povedať, že tak isto uznávajú Boha. Či ho ozaj uznávajú? Pochybujem!

Blog
Pozri sa Bohu do tváre KDH

Pozri sa Bohu do tváre KDH

Hneď na začiatok sa priznám, že som členom KDH. Prečo to slovo „priznám“? Pretože pojem člen KDH je skôr vnímaný ako nadávka, než honor jednotlivca.