Profil kardinála: Nekompromisní bojovník z Afriky

Profil kardinála: Nekompromisní bojovník z Afriky

Když německý kardinál Walter Kasper, během mimořádného zasedání synody o rodině, poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne náhodou. Ekumenický teolog Mark Drew na The Catholic Herald označuje vzestup afrického konzervativce jedním slovem: unstopabble.

Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.

Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je  opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní. 

V této souvislosti působí příhodně název Sarahovy knížky, obsáhlého rozhovoru s francouzským novinářem Nicolasem Diatem. Zní Bůh nebo nic a je to název, který si Sarah vybral a který lze v jeho případě interpretovat mnoha způsoby. Nejbližším se však jeví ultimátum každému člověku, přeneseně pak celému světu, z něhož tu evropskou výseč vnímá Sarah jako zvlášť úpadkovou. Sama kniha představuje celistvý obraz člověka, který autenticky čerpá ze sebe a z víry, kterou přijal v dětské, nerozmělněné podobě. Když Sarah upomíná svět k větší disciplinovanosti a ochotě obětovat, nemluví o něčem, co by neznal. Už jeho cesta ke kněžství je živoucím svědectvím o těchto vlastnostech. 

Dětství jako z románu

Robert Sarah přišel na svět pravděpodobně 15. června 1945 v Ourous, malé vesnici v dnešním africkém státě Guinea. Byl jediným společným dítětem Alexandre Saraha  a Claire Nemelo, příslušníků malého a velmi tradičního kmene Coniagui žijícího mimo civilizaci, asi pět set kilometrů od hlavního města Conakry. Rodiče budoucího kardinála byli stejně jako ostatní vesničané negramotní, mluvili kmenovým jazykem a vyznávali animistickou víru. Ve vesnici tehdy probíhaly misie Otců Svatého Ducha, francouzských misionářů, kteří zde postavili první francouzskou školu.

V době, kdy se Robert Sarah narodil, misionáři spolu se zdejšími konvertity stavěli první místní kostel. Alexandre Sarah, spolu s jinými animistickými hochy, kteří si také nemuseli plnit nedělní povinnost, byl vybrán, aby se vydal pěšky do přístavu v Conakry pro kostelní zvon. Snad i tato zkušenost jej přiměla opustit víru předků a v dubnu 1947, tedy dva roky po narození kardinála, přijmout křest a uzavřít s Claire sňatek v nově postaveném kostele. 

Malý Robert vyrůstal s rodiči v chýši z hlíny a proutí a své dětství považuje za krásné bez jakýchkoliv traumat. Něžná a mírumilovná domácnost, tak popisuje svůj domov a podobně vzpomíná i na další vesničany. Komunita žila velmi solidárně a spontánně si pomáhala při obdělávání polí. Jediným platidlem bylo trochu masa a mléka. Coniagui také chodí téměř nazí, na těle nosívají hlavně zdobení. Přes skromný život se Sarahovi podělili s každým o příbytek i misku rýžové kaše. 

Právě zde se zrodil Sarahův postoj k materiální chudobě. Za největší hlad a největší utrpení považuje absenci Boha v životě člověka, která je mnohem horší než nedostatek šatstva nebo domova. Vzpomíná si, jak byl znechucen, když se dočetl v prospektech katolické charity o „boji za nulovou chudobu“. „Ti, kteří chtějí vymýtit chudobu, dělají z Božího syna lháře,“ říká. Zkušenost s nastolením socialistického režimu diktátora Sékou Tourého po dekolonizaci Guineje z něj udělala přesvědčeného odpůrce marxismu. Boj proti materiální chudobě není o nic závažnější než boj proti chudobě duchovní a morální. 

Od sedmi let chodíval Robert do místní francouzské školy a denně ráno v šest hodin ministroval při latinské mši. Misionáři ve škole vyučovali děti dle katechismu Pia X. a večer je shromáždili před velkým křížem, který ve vsi vztyčili. Tam se s dětmi modlili, vyprávěli jim o Bibli a po setmění zpívali náboženské písně. Po požehnání se děti rozutíkaly do svých chýší. Způsob, jakým misionáři dětem předávaly víru, lze popsat jako velmi tradiční, ale přitom hluboký, až naturalistický, což je dodnes patrné na Sarahově vyjadřování. Sarah jim vyjadřuje vděk, že do středu jejich životů postavili Kříž, který tam zůstal i poté, co ten vesnický odstranil režim Sékou Tourého. 

Francouzským misionářům se jejich vklad vrátil: Ourous je i po desetiletích antináboženského teroru, a v jinak převážně islámské Guineji, zcela katolickou vesnicí. I přesto se zachovaly některé staré kmenové tradice. Například rituální obřízka dospívajících chlapců, kteří při amputaci kusu předkožky nesmí plakat na znamení svého mužství, nebo iniciační týden, který chlapec tráví v lese a učí se nejrůznějším dovednostem. Zatímco obřízku budoucí kardinál podstoupil, v lese prožil pouze tři dny. Pak musel na mši. 

Otec Marcel Bracquemont, dodnes žijící ve Francii, vypozoroval u jedenáctiletého hocha povolání ke kněžství a nabídl mu studium v kněžském semináři. Zatímco Robert nadšeně souhlasil, drobnou komplikaci představoval fakt, že jeho rodiče nevěřili, že by kněz nemusel být běloch. Poté, co jim misionáři objasnili, že se knězem může stát doopravdy i černoch, s přesvědčením, že se jediný syn do roka vrátí, vytvořili ručně Robertovi malý kufřík, kam mu uložili spodní prádlo a košilky. Nejbližší seminář se nacházel až v Pobřeží Slonoviny, kam vedla dlouhá a strastiplná cesta přes moře. 

Dlouhá seminární léta

Poprvé mimo svou vesnici se Sarah vydal se starším bohoslovcem Alphonsem pěšky do městečka Labé, více než dvě stě kilometrů od Ourous, odkud je nákladní auto odvezlo do Conakry. Alphonse Robertovi konečně objasnil, že do Pobřeží Slonoviny opravdu nepoplavou, ale nalodí se na loď Focault, která plave po vodě úplně sama a za čtyři dny je odveze až do Abidžanu. Spolu s ostatními guinejskými seminaristy cestovali v podpalubí, v malé kajutě páchnoucí výpary z kuchyně a motorů. Z Abidžanu je náklaďák přepravil přímo do nižšího kněžského semináře sv. Augustina v Bingerville. 

V přeplněném semináři vládly velmi skromné poměry a přísná disciplína, která vyžadovala po bohoslovcích tři hlavní zásady: svatost, znalost a tělesnou zdatnost. Poslední podmínku Sarah přestal splňovat, když onemocněl chudokrevností. Poléhával na seminární marodce, kde se o něj starala jeptiška, a ze strachu, že bude vyloučen, lhal, že se mu vede lépe. Lékaři odhalili, že je zamořen škrkavkami. Léčba  tělo dvanáctiletého chlapce vyčerpala natolik, že se na letní prázdniny vrátil domů vychrtlý a s propadlými tvářemi. 

Nakonec prožil v Bingerville tři roky. Studijní plány byly stejné jako ve Francii a kladly na studenty vysoké nároky. Vojenským režimem a důkladnou přípravou pro budoucí povolání, která zahrnovala především pečlivou liturgickou nauku, cvičení se v tichu, modlitbě a odříkání, šli staří misionáři otevřeně proti trendům, které si na počátku šedesátých let začaly v církvích na Západě hloubit své místo. Roku 1960 vznikl první kněžský seminář v Conakry, kam se guinejští bohoslovci přesunuli z Bingerville. 

Jeho životnost byla krátká: za pouhý rok jej režim Sékou Tourého zrušil a budovu si přivlastnil. Bohoslovci mohli jen sledovat bojovnou reakci arcibiskupa Gérarda de Milleville, který byl brzy ze země vyhnán. Tento statečný Francouz, který zemřel roku 2007 ve věku 95 let, stihl ještě rozdělit bohoslovce do farností, kde se mělo pokračovat v jejich vzdělávání mimo vliv zestátněných škol. Nový arcibiskup Raymond-Marie Tchidimbo nakonec nalezl zchátralou budovu ve městě Kindia, kterou si bohoslovci vlastníma rukama přestavěli v seminář. Nějaký čas museli ještě navštěvovat státní školu, než jim byla povolena výuka v semináři. 

Tato strastiplná cesta ke kněžství je impozantní odpovědí na otázku, zda Saraha někdy napadlo, že by, podobně jako desetitisíce jiných v posledních padesáti letech, opustil svoji službu. Nikdy, usmívá se, zatímco o svém povolání mluví způsobem, který je pro něj charakteristický: „V tu noc, kdy Kristus byl zrazen, té noci obrovských začátků a prvního slavení Eucharistie, vytryskává krev, která živí všechna povolání: povolání apoštolů, jejich následovníků i každého člověka. Mé kněžské povolání se nachází v první Eucharistii, stejně, jako povolání každého kněze. Jsem si jistý, že v tu noc Kristus myslel i na mě a už tehdy položil své ruce na moji hlavu.“ 

„Bůh stále povolává ke kněžství stejný počet mužů jako v minulosti. Jen jejich sluch už není, co býval,“ říká. Zajímavý je v tomto kontextu právě onen článek z webu německé biskupské konference s tvrzením, že množství afrických povolání je důsledkem chudoby a nevědomosti. Sarah naopak říká, že nejhorší, co se může knězi stát, je transformace v pouhého sociálního pracovníka. „Čím je církev méně světácká, tím více září její misijní svědectví,“ myslí si. A vrací se k oběti - jeho rodiče, vzdor kmenovým zvyklostem, odevzdali jediné dítě Bohu a do smrti se za něj modlili. Oba se dožili synova biskupského svěcení.  

Arcibiskup Tchidimbo Saraha a další dva chlapce poslal na další studia do Francie, do kněžského semináře v Nancy. Kromě prvních sněhových vloček si zde, v polovině šedesátých let, poprvé všiml transformace liturgie i kněžského života. Kněží odkládali sutany a oblékali si roláky, jeden po druhém mizeli z ulic a anonymizovali se. Sarah připouští, že mu fascinace novým světem nedovolovala vidět vážnost situace, která vedla k úpadku a rozvratu. „Špinavý negře,“ slyšel tehdy poprvé a také naposledy v Compiègne a jak říká, nikdy později se už s žádným projevem rasismu nesetkal. 

Vysvěcen na kněze byl téměř třináct let od okamžiku, kdy se mu otec Bracquemont poprvé zmínil o kněžství. Bylo mu 24 let a byl inkardinován do diecéze Conakry. Po pouhých deseti letech se postavil do jejího čela a stal se tak nejmladším biskupem na světě. Arcibiskup Raymond-Marie Tchidimbo byl v té době vězněn a mučen v koncentračním táboře Camp Boiro jako nepřítel Tourého režimu. Propuštěn byl roku 1979 a letecky dopraven do Říma, kde prožil zbytek života a v devadesáti letech přiletěl zemřít do Conakry. 

Biskup a kardinál

Hlavou několika procent katolíků ve špinavém a převážně muslimském přístavním městě byl Sarah až do roku 2001, kdy předal žezlo Vincentu Coulibalymu. Po smrti Sékou Tourého zůstala z Guineje spálená země s tragickou ekonomikou, kde je stále více než polovina populace negramotná a u moci se střídají autoritářští vládci, byť ne tak krutí jako marxista Touré. „Bohužel, je jednodušší zemi zničit než obnovit,“ říká Sarah smutně. 

Sám jen stoupal: v roce 1985, tedy ve čtyřiceti letech, si jej ostatní biskupové zvolili hlavou biskupské konference v Guineji, později se stal předsedou biskupské konference Západní Afriky. Neušel pozornosti Vatikánu a jako jedna z autorit africké církve byl pozván do Říma, aby se stal sekretářem Kongregace pro evangelizaci národů. Odtud si jej roku 2010 vybral papež Benedikt XVI. jako předsedu Papežské rady Cor Unum, která koordinuje charitativní činnost církve. Nahradil kardinála Cordése a začal se změnami. Zasloužil se o nová pravidla pro katolické charity obecně, která mají posílit jejich náboženskou identitu a vazby na církevní hierarchii a například zakazují přijímat peníze od organizací sledujících cíle v rozporu s naukou církve. 

V tomto je Sarah nekompromisní i co se týče Afriky: obviňuje Západ, že chce vydíráním ekonomickou pomocí v jeho domovině šířit „doktríny, které se staví proti člověku a vytvářejí nové politické směry, jejichž důsledkem je pomalá, ale trvalá a agresivní eroze, destrukce a demolice člověka, jeho života, rodiny, práce a mezilidských vztahů.“ U Saraha je pro Evropana fascinující také pohled, který Evropě odnímá prim ve světě a pozoruje ji z povzdálí, při jejím hodnocení je nekompromisní, ale přitom nezatížený eurocentrismem, působí skoro nezainteresovaně. Ve věci potratu například perspektivu obrací tak, jak by to nejspíš nikoho z evropských či amerických pro-liferů nenapadlo: „Je štěstí, že právo zabíjet nenarozené děti zůstává nadále velmi omezeno ve třech čtvrtinách světa.“ 

Benedikt XVI. si Saraha považoval natolik, že mu hned po dvou týdnech práce na čele Cor Unum udělil kardinálský biret. Málokdo byl německému profesorovi tak blízko. Spolu vnímali jako největší zlo současného světa morální relativismus, spojil je i náhled na nutnost disciplinace liturgie: od roku 2014 stojí Sarah v čele Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Rád by více ticha, latiny a celebrace versus Deum a také lepší liturgickou formaci budoucích kněží, aby nedocházelo k četným liturgickým excesům. Neváhá střílet do vlastních afrických řad a kritizovat halasná procesí s tancem. Jeho velkým přítelem je rovněž americký kardinál Raymond Leo Burke, známý svou náklonností k tradiční liturgii. 

Svoji doposud největší roli v životě církve odehrál Sarah na synodách o rodině. Když liberální belgický biskup Bonny odpovídal na otázku, proč se řádná synoda nezabývala postavením homosexuálů v církvi, přiznal, že v Sarahově frankofonní skupině toto téma jednoduše otevřít nešlo. Sarah by takovou diskusi vůbec nepřipustil. Zato Bonny připustil, že důvodem, proč se zmíněné návrhy nepodařilo prosadit, byla rostoucí dominance Afriky v katolické církvi a úpadek Evropy. 

Ještě před synodou svolal Sarah africké účastníky synody do Accry, kde nastínil základní body, jichž se mají Afričané na synodě držet: nebát se hájit nauku a mluvit jasně. Návrhy kardinála Kaspera podrobil zdrcující kritice: „Idea odklidit učitelský úřad do pěkné krabice a tím ho oddělit od pastorační praxe, která se pak  bude vyvíjet podle módy a vášní, je jedna z forem hereze a patologické schizofrenie. Slavnostně zdůrazňuji, že církev v Africe se postaví proti jakékoliv formě vzpoury proti nauce Krista a církve.“

Z Accry pospíchal na Angelicum, římskou univerzitu, kde uspořádal s dalším spojencem - australským kardinálem Pellem - další konferenci, tentokrát kuriálních kardinálů, a přispěl svými články do dvou knih o synodě. Ve stejné době se v médiích objevily články, které obviňují některé biskupy černého kontinentu, že si vydržují ženské kláštery pro své sexuální potěšení. Po letech obrovských pedofilních skandálů v Evropě a USA to však i vzhledem k eurocentrismu nezpůsobilo žádný citelný poprask. Rozhodně ne srovnatelný, jako když Edward Pentin odhalil „rasistickou lež“ kardinála Kaspera. 

Podle Saraha se všechny rozpory ohledně morální nauky církve týkají jen Západu a liberální biskupové se jimi pokouší kolonizovat celou církev. „V Africe jsme v tomto směru pevní, protože na tomto kontinentu je mnoho lidí, kteří pro svou víru položili život. Jít na periferie, prosím, ale záleží na tom, zda tam neseme Krista. Větší odvahu vyžaduje být s Kristem na kříži, v mučednictví. Naší povinností je jít proti proudu, proti módě, proti době, proti tomu, co říká svět.“ 

„A pokud někdo nechce uznat závaznost nauky, ať si zůstane pohanem,“ krčí rameny energický černoch, který se nebojí ani kritiky papeže. 

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo